TREE HOUSE (2013) je
dřevěná přístavba k dvojdomku z počátku 19. století. Už z prvního
dojmu se jevila vazba mezi domem a přístavbou harmonická. Zákrok, který
vstupuje postupně do celé hloubky zahrady schované za zády domu, je zhmotněn
pokorně, avšak lze pořád čitelně rozpoznat, co je a co není součástí zákroku.
Při vstupu do zahrady se nám pohled pootevírá skrze první
část přístavby a to přístřeškem s charakterem skleníku. Pravidelný rastr
lamel nám étericky rozděluje světlo z vnějška a rozpíná se po celé šíři
místnosti. Je to prostor u kterého si představuji obraz, kde si ráno člověk
popíjí čaj a pomalu se připravuje na den plný hluku.
Přístavba se dále táhne podél pomyslného plotu se sousedem.
Pomyslného z toho důvodu, že sám objekt vymezuje prostor mezi vlastní a
sousedním pozemkem. Ona taková zeď může nabývat dojmu, že je vůči sousedskému
pozemku neohleduplná a stíní mu do zahrádky, avšak tento dojem je zmírněn
skosením rovné střechy ke směru k sousedům. Tím se výška zdi opticky
zmenší.
Charakter navazující částí je tedy spíše podélným chodbovým.
Reagující na objekty v zahradě příkladem může být strom, kterému se
přístavba volně vyhýbá a obtéká ho smyslnou křivkou.
Přístavba je zakončená obytnou místností s prostorem
akorát pro pohovku a psací stůl. V úplném konci přístavby je objekt
zakončen koupelnou se záchodem.
Samotná zahrada je uzavřený svět sám pro sebe. Odtrhnutí od
světa a prostor pro rozjímání. Vzrostlé
stromy budou určitě ještě do budoucna růst a v horizontu několika let je
možné to, že se rozvětví do takového stádia, kdy se celá zahrada zahalí do
stínu korun stromů. Vyloučené to zcela není, poněvadž je přesně pět stromů
vysázeno do relativně malého území.
Mimo zmíněné přístavby a stromů s velkým potenciálem je
dalším výrazným prvkem organicky tvarovaná teráska a na ní navazující cesta
postupně svažující k samotné travnaté ploše.
Na projektu se mi líbí její nenásilnost a vrstvení
jednotlivých prvků citlivou metodou postupného přechodu. Tento princip lze vyčíst
z výše zmíněného popisu.
Zahrada byla alfa omegou projektu a vše kolem ní se jí
přizpůsobovalo. Proto byla zvolena organické obtékání důležitých prvků
v zahradě a tím se vyzdvihuje jejich působení na uživatele.
Je to vlastně taková krajina ve městě. Funkcí stejné jako
park ve městě, avšak v měřítku blokového domu. Snaha se přiblížit ke klidu
lesa se v tomto případě dá považovat za úspěšným pokusem.
Silnou stránkou této realizace je podle mého názoru práce se
zahradní architekturou, která se v lepších případech spolu
s klasickou architekturou snaží komunikovat a nalézat společnou platformu.
Zde je hranice mezi nimi téměř vymazána a je vidět, že se projektovalo pomalu a
vnímavě.
Dům se stal zahradou a zahrada domem. Jde o to, aby naše percepce
na architekturu nebyl omezen jen na hmotu a hmotu kolem ní.
Žádné komentáře:
Okomentovat