ROK NA FUA

Nikdy jsem moc nechápala rozdíl mezi Moravou a Čechami, dokud jsme v rámci jedné z exkurzí nenavštívili Brno. Nejen, že architektonické styly se liší, ale hlavně lidé a jejich chování. Usměvaví, příjemní obyvatelé, stále jezdící na kole a spousty kulturního života. To se jen tak nevidí, zvlášť u nás, "v Sudetech".  Co ulice, to poklad. Uchvátily mě hlavně vily a sochy, kterých je Brno plné, takže fotoaparát jel na plné obrátky po celou dobu výletu.
 Centrum není tak rušné, je tam spoustu klidu, prostoru a přiměřeně turistů - např. ve srovnání s Prahou. Dopravování po městě je asi stejné jako všude jinde - chaos nad chaos, spousta tlačících se lidí na záda jiných lidí, přestupy a stále zapnutá GPS lokace pro návštěvníky, co jsou tam prvně. Ač tedy, pojmenování "Šalina", mě absolutně nechytlo.
Takže, "Poučení z Brna"? Měla jsem se narodit v Brně.

Na to navazuje také "Poučení z Ludviga Miese" a návštěva vily Tugendhat, která byla opravdu nezapomenutým zážitkem. Pocit, když stojíte před Onyxovou stěnou a slunce ji prosvětluje, je ohromující. Celý dům je přesně takový, jak ho popisuje ve svém románu1 Simon Mawer. Nadčasové myšlení a vychytané detaily napříč technologiemi.

 Architektura je odrazem lidí, kteří v ní žijí, odráží se v ní myšlení, kultura i charakter. Miese dobře věděl, pro koho ten dům staví a jací lidé tam budou trávit svůj život, a to si myslím, že by měl být cíl i úspěch každého architekta. Stavět domy pro lidi, nikoliv pro oči.

 Z prvního ročníku architektury mám ale dost rozporuplné pocity, protože jsem očekávala něco jiného. Samozřejmě nám to přineslo spoustu přátel, zážitků, výletů, dobrý i špatných zkušeností.... Ale způsob "odstrčených prváků" není úplně nejlepší varianta a styl "nauč se sám" ještě méně. Určitě bychom měli už od začátku být součástí ostatních ateliérů, abychom se měli na koho obrátit, mohli "okukovat" jak kdo pracuje, nasávali zkušenosti a věděli bychom, co se od nás bude v dalších ročnících očekávat. Chybí mi tu workshopy a externisti, kteří by nám ukazovali i praktickou stránku věci a předávali nám své zkušenosti - zvlášť teď, dokud ještě naše hlavy nejsou svázané normami a technologiemi. Bylo by to přínosné jak pro vyšší ročníky, kterým bychom mohli být k dispozici nejen jako pomocníci, tak i pro nás. Je mi to opravdu líto, protože architektura jako taková mě nesmírně naplňuje a zajímá, zatímco v prvním ročníku to zatím bylo tak, že se plácám sem a tam a hledám směr.
Ale za co jsem velmi ráda, tak to je bohatá knihovna s otevírací dobou až do půlnoci a veliký ateliér! A věřím, že se to všechno v dalším ročníku zlepší.

^{1 Skleněný pokoj, Simon Mawer, FLEET, 2009.}

Lustr ~> UFO anebo jak dělat nelze

0. Návrhy

1. týden: hledání řešení formy a konstrukci, zakoupení materiálu, puštěni do toho...
Pochopení, že nic nejde

2. Týden: změna konstrukci, zakoupení materiálu, oprava konstrukci.
Konstrukce hotová -> namotávání nití -> pochopení, že nic nejde tak, jak bylo plánované -> přejmenování v UFO

                                              ŽIVEL

 

 

Promenáda na Pražský

                               PROMENÁDA na Pražský

 

 

Music Centre, Helsinki

Kulturní nebo hudební centrum je základ společenského života. 

Centrum spojuje lidi, dává jim možnost se vzdělávat a užívat si věcí, které jsou jim blízké.  

Je to jedno z nejdůležitějších míst v celém městě, protože díky kultuře město ožívá,  stává se bytostí a zanechává bohatství pro další generace. 

Asi nejdůležitějším je: umístění, forma a kurátor centra. 

VODA ~ WATER

Zrodit se z pěny,
                
 stříbřitá   i n s p i r a c e,
co přišla jen náhodou.

 Snad vlna, co tříští se o útes,
 či zpěv, cos neunes.

 Oblohy dotkla se,
ve vášni s polibkem,

c h v ě l a   
s e.

                 - Wendy Anne Frömmel

Maják

      hrací pole "Maják" 

Zen Houses, Liberec - Trpasličí            // Petr Stolín                

Čisto, svěží vzduch, světlo, lehkost a otevřená mysl.   

    

Klid, domov, teplo, odpočinek a harmonie.    

  

     

Pár slov složených sériově do dvou vět popisujících prvotní vjemy lidských smyslů po zaklapnutí jazýčku do ostění. Klap. Pár dlaždic, co vedou kroky návštěvníka do dvou stejných, leč odlišných dimenzí. Klap, klap, klap. Je tu na výběr ze dvou různých charakteristik dojmů, které padnou na duši dle aktuálního rozpoložení a náhle se stane součástí minimálního světa, rozděleného na černou a bílou.
 První výběr padl na bílý ateliér, kroky točíme doprava, ťuk, ťuk, ťuk. Velkorysost na první pohled malého prostoru 12,5 x 2,6 x 5 m je ohromující, jak malý prostor pro život a práci je možné mít? Žádné hmotné stěny, které by zbytečně dělily prostor tu neexistují a veliká okna zabraňují pocitu stísněnosti a klaustrofobie. Za zády umístěná miniaturní kuchyň s oddělenou koupelnou z lehce transparentního plastu nijak neruší pracovní zápal na druhém konci domku, nebo probíhající návštěvy. Stoupáme vzhůru po úzkých schodech, klap, klap, klap. Před námi se otevírá další prostor, který místo aby končil plnou stěnou jako obvykle, má oba čelní konce prosklené a neukončené s výhledem na lesní porost a zvlněné údolí. Perfektní místo pro práci, kde bude váš důvěrný společník Klid a souzněná společnice Ticho… Uprostřed rušného a zrychleného života jsme právě našli klid a harmonii. Vítej v zastaveném čase, návštěvníku.
 Stojíme v propojeném prostoru bez zdí a přece každý má možnost si najít vlastní kus soukromí a nebýt rušen, chvályhodné. Inspirace japonskou kulturou je jednoznačná a nepopiratelná. Malým nebo menším prostorem jsme nuceni zredukovat množství vlastněných věcí, co se týče oblečení, knih nebo nádobí – nachází se tu pouze to nejnutnější. Toto omezení nám ale dává jistou míru svobodu duše, netíží ji tuny a tuny materiální reality.
 Druhý a poslední výběr padl na černý domov, kroky točíme doleva, ťuk, ťuk, ťuk. Čeká na nás ten stejný malý prostor jako v ateliéru, ale s jedním zásadním rozdílem – černou barvou je pokryto 95% interiéru. První myšlenka o zmínce černě vymalovaného domku může být děsivá a depresívní, ale opak je pravdou. Evokuje to v našem nitru takový klid a pocit relaxace, kterou jsme dlouho nezažili. Dominantou prostoru je litinový krb na dřevo, co přivádí teplo do celého objektu a navozuje pocit útulna. Je zajímavé, jak typově stejný dům má inverzní vnitřní zpracování jednotlivých částí stavby. Stoupáme po úzkých schodech, klap, klap, klap, a před námi se rozprostírá tmavá hmota s proskleným čelem a jednou lenoškou typu Le Corbusiera. První myšlenka nás láká si lehnout a vyzpovídat se, vypnout realitu a starosti všedního života. Po úzkém ochozu se lze dostat na druhou stranu k druhému prosklenému čelu, kterého se dotýká malá vana zasazená pod úrovní podlahy a stává se z ní mezanin.
 Najednou už nejsme v Čechách, ani v Liberci, najednou jsme se dostali do zcela jiného světa, bez přebytečných věcí a negativní energie, pouze vnímáme klid a sledujeme stromy, co se pohupují ve větru daleko na kopci. Cítíme ten život uvnitř nás, duši, která se odprostila a poslouchá jen vlastní dech jako projev bytí. Vítej v našem světě, návštěvníku.
 Můžeme se vracet k otázce na začátku, jak malý prostor pro život a práci je možné mít? Domek o velikosti 12,5 x 2,6 x 5 m je rozhodně dostačující velikostí, alespoň pro nás, i když nějaký návštěvník tyto prostory nikdy vydýchat nemusí z důvodu osobnostní a charakterové odlišnosti, nebo jen kvůli silnému zvyku žití vlastního života a neochoty nebo nechtěnosti se posunout jinam.
 Při odchodu slyšíme známé ‚klap‘ a pár dlaždic vedou naše kroky, kroky neznámého návštěvníka, zpátky do reality. Ještě naposledy se ohlédneme a Zen Houses nám s koncem ulice zcela zmizí z dohledu.

                             Wendy Anne Frömmel, 1A

Sáens de Oiza - Kostel v Aránzazu

Milí prváci,
trochu inspirace s prací s kamenem. Provedení, které má sílu.

Info na archiwebu.