Dětské kulturní centrum v Kodani - Dorte Mandrup a Nøhr & Sigsgaard Arkitekter

Budovu, jenž jsem si zvolil, jsem před hledáním objektu pro tento úkol neznal, a jelikož jsem nikdy v Dánsku nebyl, neměl jsem ji ani možnost osobně spatřit nebo spíše „prožít“, po jejím důkladném prostudování mám ale určitě chuť tuto skutečnost změnit.

Jedná se o Dětský kulturní dům v Kodani – budovu pro děti a mládež do osmnácti let, pro koho je budova určena je ostatně patrné na první pohled, z vnější totiž působí tento dům jako z nějakého dětského snu. K dosažení tohoto efektu museli architekti z místních ateliérů Dorte Mandrup a Nøhr & Sigsgaard nahlédnout do své představivosti a zavzpomínat na to, jaké to je být dítětem, s čímž jim děti samotné při plánování jistě nemálo pomohly.

Na svých okrajích budova navazuje na sousedící budovy ve výšce okapů, čímž „ctí“ výškovou strukturu bloku a výrazný výškový rozdíl mezi sousedícími budovami se stává takřka přehlédnutelným. Umístění budovy na rohu městského bloku naskytuje možnost utvoření skryté zahrádky (hřiště) ve vnitřním dvorku, do kterého je pomocí snižující se střechy umožněno proniknutí slunečních paprsků.

Okenní otvory rozdílných velikostí (a do jisté míry i tvarů) jsou umístěné po celém povrchu možná až poněkud infantilně, díky tomu dochází k odbourání vizuálního odlišení střechy a fasády, což je ještě posíleno použitím stejného materiálu pro celý povrch.

Vnitřní prostory mají působit jako hora, jsou otevřené a díky hojnému počtu oken bohatě prosvětlené. Rampa, s umístěním lezeckých prvků stoupající podél schodiště utvoření pocitu stoupání po hoře jistě dožívá, velikost oken zajišťuje navození pocitu většího propojení s přírodou, stropy stoupající do výšky od středu k okrajům body poskytují možnost rozčlenění prostor do několika výškových rovin. Pocitově tak slouží centrální prostor jako nejvíce společenský a místnosti nacházející se dále či výše od středu soukromějšími, útulnějšími a „více účelově sloužícími“.

Nepravidelnost prostor dodává jistou porci dynamiky, například v právě již zmíněné části se stoupáním právě stoupající střecha a zužování samotného prostoru přímo nabádá k tomu, aby si tuto „horu“ člověk vystoupal, prožil to každodenní dobrodružství toho býti dítětem.

Takových momentů je zde více, posuďte sami dle obrázků.

Vlastnosti, které podle mě nejlépe vystihují tuto budovu jsou: hravost, dobrodružnost, uctivost. Hravost i dobrodružnost jsem již popsal, měl bych tedy také vysvětlit v čem vidím uctivost. Jak již jsem zmínil, budova jistým způsobem „ctí“ výškovou strukturu bloku, proložíme-li pomyslnou paralelu, můžeme si představit dětské kulturní centrum jako dítě, které má úctu ke starším (sousedícím domům). Jiná interpretace by mohla být že se „drží“ sousedících („dospělých“) domů.

Tyto vlastnosti jsou také hlavním důvodem toho, proč si myslím, že bude budova Kodaňského dětského kulturního centra aktuální i za 30 let – zůstane i nadále „dítětem“, které v ní vidím. Hravost k budově pro děti a mládež neodmyslitelně patří, dobrodružnost a dynamičnost je ale to, co jí společně s mnoha generacemi dospívajících dobrodruhů nedá zevšednět. Uctivost zajistí budově stálé čestné místo a sousední budovy i v případě budoucích přestaveb zanechají na kulturním centru svoji pozitivní stopu – základní tvarovou koncepci dětského centra.  

Beton - reference

Textil - reference

P-A-T-T-E-R-N-S - textile room

http://vimeo.com/71997211

 Jenny Sabin - myThread Pavilion

 Pavučina, protože pro inspiraci nemusíme chodit daleko

Eliza Strozyk - wooden textile (dřevo na vlně)

Chcatzplatz

Toilette

Náhrobek - skici

Náhrobek

Zjevná podoba náhrobku a sochařových uměleckých děl. Nápis stojící na náhrobku - "More Loved Than Known" je zároveň názvem přidaného díla. 

Náhrobek ve tvaru lavičky může posloužit na hřbitově k odpočinku, samotné lavičky na hřbitovech povětšinou hledáme obtížně. 

Klika - plachta a fotky

Vadim Avdeev

Do tohoto úkolu jsem musel zapojit několik dalších lidí, abych získal dostatečný počet fotek mně známých klik. Nepouštěl jsem se do úplného technického rozkreslování, ani do detailního prostorového zakreslení, spíše jsem se zaměřil na to, abych využil všech zaslaných mně fotek.

1.+2.

Hlavní vchod do budovy kladenského kamenného gymnázia. Je masivní, díky velikosti dveří se nachází mnohem výše než je člověk zvyklý. Architektem je Alois Dryják, jedná se o nějaký kov. Skvěle zapadne do celkové koncepce budovy.

 Klika z mého pokoje v Libereckém pronajatém bytě, který se nachází ve starší vilce. Je vcelku pohodlná, materiálem je nějaký kov.

 Plechová klika z našeho bytu v panelovém domě na Kladně. Nikdy jsem se nad její přítomností nepozastavoval, je několikrát opravovaná drobnými preventivními opatřeními a o její výměně nebylo nikdy ani myšlenky – dokud plní svoji funkci je vše ostatní vedlejší.

Dveře v chodbě v našem panelovém domě, kov. Je to pro mě zajímavé tím, že tvarově se zdá být jako naprosto nepohodlné, při každodenním kontaktu jsem se nad tím však nikdy nepozastavil.

Hlavní dveře v našem panelovém domě směrem ven. Pohodlná, dá se jednoduše otvírat lokty apod., jedná se o kov.

Jedna z mnoha stejných klik v našem bytě. Jednoduchá, pěkná na pohled, pohodlná. Tenké linie se zdají být příjemnější na dotek než široké u větších klik. Materiál - kov.

Balkonová klika v našem bytě, plast. Přidat nákres a obstarat si foto v poloze klasické dveřové kliky jsem zapomněl.

Klika v pokoji jednoho z mých přátel v blízkosti Kladna působí velmi staře, na dotek působí pevně a vnucuje člověku, jež otvírá dveře jistý diskomfort, který způsobuje to, že si jí povšimnete.

Klika v bytě dalšího z mých přátel v oblasti Divoké Šárky, plast zničený v průběhu času, jediné nad čím se člověk pozastaví je přítomnost takto zničené věci v jinak pěkném a dosti novém bytě.

Klika v rodinném bytě známých na Kladně, vytvarované vlnky pro lepší držení rukou není dokonalé, ale pohodlné rozhodně ano; kov. První skica je při zpětném pohledu dosti disproporční, snad to nevadí.

3.

Přední návrh nad kterým v současnosti přemýšlím, kvůli nedostatku barev je vyobrazení možná nepřehledné. Jedná se o dvě "prkna", dřevěná s kovovým vepředu proužkem a kovová vzadu. Klika se má "svírat", jsme totiž zvyklí, že se dveře otevřou po spuštění kliky o zhruba 30 až 45 °. Aby v mém návrhu došlo k vyrovnání do myšlené linie je potřeba 60 °, proto bych chtěl, aby se klika při otvírání v protipohybu zvedala, dostalo by se poté opět obvyklých 30 °.

Zde je hodně zběžná skica, ve které jsem hledal další mechanismus otevírání, prakticky by se jednalo o opak bezpečnostních dveří, netlačíte, ale táhnete k sobě. Pravděpodobnou inspirací jsou dveře v saunách.

Další dosti narychlo vytvořená skici, zde bych se chtěl věnovat dekoru, vytvořit několik variant klik stylizovaných do hudebních motivů, vyzkoušet do jakého stupně lze tyto motivy a jeho dekorativní prvky zredukovat.