Herringbone house v Londýně

Než začnu přímo popisovat dům Herringbone v Londýně, chtěl bych se zastavit nad kritériem, podle kterého jsme stavbu měli vybírat a také popsat. Mluvíme-li o stárnutí architektury je potřeba rozlišovat několik faktorů, které výslednou životnost vytváří. Dokončením stavby (do jisté míry dokončením návrhu) započíná dvojí stárnutí. Stavba je sice hotová, čistá, ale nikdy se uplně nepřestává měnit – dřevo šedne, omítka bledne a dům sbírá patinu. Mění se tedy samotná stavba. Na druhou stranu je hotový návrh stavby, který třeba zohledňuje současné trendy, znalosti, technologcké možnosti a jiné. Ty se však také nepřestávají vyvíjet, společně s veřejným míněním společenskou atmosférou a estetickým vnímáním se tedy mění celý svět kolem stavby. Jde tedy o dvojí stárnutí – i kdyby bylo možné stavbu z fyzického hlediska zcela zakonzervovat, stále může zastarávat.
Příjmáme, že krásné je co je pravdivé. V tom případě jsem toho názoru, že aby budova dobře stárla musí být pravdivá v tom, kdy byla postavena. Ani snad že by musela být vyjádřením tehdejšího zeitgeistu. Snad radši správně vycházet z minulosti místa a společnosti, (možná i tradice) ale plně brát v potaz možnosti i omezení dnešní doby. To všechno má i co do činění s kontextem místa a další.

Všechny tyhle předpoklady podle mě dobře naplňuje Herringbone house od atelieru Chanchan. Malý rodinný dům postavený v historické zástavbě Londýna, v blízkosti gotického kostela a v těsném sousedství typických britských řadovek. Jeho prvním a snad nejcharakterističtějším znakem je cihlová fasáda uspořádaná do vzoru tzv. Rybí kosti – odsud název Herringbone. Samotné užití odhalené cihly ve fasádě není nic nového – obzvlášť ne v Anglii, kde je to často i nařízeno. Atypické je tedy to uspořádání. Samotný vzor je ale zase tradičně užíván na oblečení. Je to teda netradiční užití něčeho extrémně tradičního a časem ověřeného. Cihla má ale i sílu v otázce stárnutí fyzického. Fasáda domu se špiní, sbírá prach ať chceme nebo ne. V tomhle ohledu jsou to především baráky s lesklou, až abstraktně čistou fasádou, které podle mě stárnou špatně. Ta zamýšlená abstraktní čistota selhává uchopit granularitu reality a výsledek působí o to špinavěji. V případě cihel však dům sbírá patinu do textury spár mezi cihlami. Další věcí je že cihla příjemně člení větší plochu na malé, pro člověka snadno uchopytelné části, zároveň se ale neztrácí jednota celku.
Hmotové a typologické řešení domu vychází v první řadě z atypického pozemku, který se směrem od olice zužuje. Ačkoliv dům z anglické typologie do jisté míry čerpá, samotnou řadovku nenapodobuje. Do ulice se dům neotvírá, naopak. Prostor předního dvorku je od ulice oddělen ne plotem, ale stěnou, vzniká tedy svébytný a soukromý venkovní prostor do kterého se může dům bez obav otevřít. Prostor je vymezen ulicí, částí domu, která lícuje s ulicí a částí, která ustupuje. Podobně se to opakuje na druhé straně, kde je uzoučký zbytek pozemku krásně využit do intimnějšího zadního dvorku se sezením a břízami. Umístění ložnic do horního patra s úzkou chodbou nad schody je taktéž stará věc. Naopak propojení prostoru kuchyně, obývacího pokoje a dvorku je spíš přínos současnější. Atypické je taky provedení schodiště, kde jsou jednotlivé stupně zakonzolovány do stěny a zábradlí spuštěno zeshora.

Samotné téma současnosti nebo tradice často skončí na zbagatelizované úrovni u diskuze o rovných a sedlových střechách. I v rámci toho, se dům zachoval tak jak v jinde. Někde mezi. Lícující část dává do ulice poznat sedlovou střechu ze které je v prostorech ložnic vytěženo nejvíc (zmenšení prostoru, světlík a podobně) a ustpující část má střechu rovnou. Nemyslím, že je dům v čemkoliv přelomový nebo revoluční. A v tom si myslím je jeho schopnost stárnout s důstojností. Vím, nebude jedním z domů na které se i po půl století budou jezdit dívat znovu a znovu ohromění studenti architektury, ale taky se z něj nebude experiment co se nepovedl. Do svého okolí tak vstupuje s vlastní identitou a není další anonymní řadovkou, ale také je daleko od toho být vetřelcem.