Tête en l'air, KOZ Architects, Paris

Tête en l'air – KOZ Architects

Christophe Ouhayoun & Nicolas Ziesel, Jean-Francois Laurent

94 Rue Philippe de Girard, Paříž, Francie

rozloha: 2102 m2

Pojem sociální bydlení člověku většinou nabudí dojem nepříjemného místa, tmavých uniformních bytů, ve kterých člověk spíše přežívá, protože nemá jinou možnost. Hlavním úskalím sociálních bytů mi přijde právě jednotvárnost, nemožnost cítit se „jako doma“.
Mile mne proto překvapila čerstvá stavba na severu Paříže, která nabízí 30 bytů pro sociálně slabé rodiny. Architekti měli za úkol navrhnout bytové domy na relativně úzkém dlouhém pozemku a zanechat původní budovu, hledící směrem do ulice, aby zůstala zachována uliční linie.

Původní budova byla v dezolátním stavu a proto prošla kompletní rekonstrukcí a získala na kráse díky zvýšenému průčelí domu, kvůli kterému stavba navíc působí bezpečněji. Okna spodního patra jsou dostatečně vysoko, nenastane proto situace, kdy by se dodatečně musela okna vybavit mřížemi proti krádeži, jak je u staveb tohoto typu časté. Čistá jednoduchá fasáda hraje s okolní zástavbou a nijak nevyčnívá ven. 

Člověk vstupuje z ulice skrz tuto budovu, na kterou do dvora navazuje nová stavba, která je oproti přední části velmi hravá. Hlavní kvalitou celého objektu je podle mne právě rozmanitost jednotlivých bytů. Každý byt má svého ducha, vnitřní dispozice nabízí zajímavé prostory – nejzajímavější asi výklenky, ze kterých má člověk přehled o dění jak ve dvoře, tak z nich může navazovat kontakty s ostatními sousedy.

Celá konstrukce je pouze ze dřeva, což je u podobných staveb poněkud neobvyklé, ale právě to mě na ní baví. Dřevo působí příjemně, vytváří zajímavou fasádu, která se s postupem času mění a stárne tak spolu s obyvateli. Zároveň se ale zvoleným materiálem či tvarem nesnaží nijak zvlášť vyčnívat mezi ostatními domy; hravá rozmanitá část je celá situována v zadním traktu, což je mi velmi sympatické.

Obývací pokoje směřují do společného dvora, který je asi druhým nejdůležitějším bodem celé stavby. Vchází se tam klikatou dřevěnou cestou mezi stromy a trávníky a člověk tak potkává sousedy, sedící na verandách a následně může zamávat sousedům, vyhlížejícím z jednotlivých výklenků. Obyvatelé mají přehled, co se ve dvoře děje, což opět navozuje pocit bezpečí. Celý prostor zastupuje klidnou zónu/zahradu/park, což je v hlavním rušném městě velký nadstandart.

Naopak druhá strana domu nabízí menší terásky, které umožňují rodinám dostatek soukromí. Ty jsou vždy společné dvěma bytům, což opět podporuje sociální vztahy v sousedství.

Vnitřní dispozice bytů jsou proměnlivé, ale vesměs nabízí jednu ložnici, dva dětské pokoje a větší obývací pokoj, ze kterého se vchází do místnosti ve výklenku, který může rodina využít podle svých představ. Kvalitně řešené dispozice tak využívají minimum plochy a tvoří příjemnou atmosféru domova.

Posuzovat, zda-li stavba vydrží kvalitní i za několik desítek let není v tomto případě až tak na místě. To je možné posoudit až časem, z hlediska kvality bydlení a vztahů, které mezi obyvateli vzniknou. Bude tam panovat taková pohoda a žít tam lidé stejně usměvaví jako na ilustračních fotografiích? Pokud ano, tak je to za mne úspěch a možná i díky téhle stavbě změním představu o sociálním bydlení jakožto místě kolem kterého se člověk bojí procházet.