Architektonická soutěž o návrh Muzea historie polských Židů
byla vypsána na jaře roku 2005. Ze sta zúčastněných ateliérů se jedenáct
dostalo do finále. Byla mezi nimi taková jména jako Daniel Libeskind, Kengo
Kuma, Zvi Hecker, Peter Eisenman a David Chipperfield. Vítězem se nakonec stal finský
ateliér Lahdelma & Mahlamäki Architects.
Vnější vzhled budovy je tvořen strukturou pravidelného
kvádru. Fasáda je dvojitá. K betonové vrstvě je připevněn kovový rám nesoucí
svisle zavěšené pásy skla a měděného pletiva. Tyto materiály se rytmicky střídají.
Při příchodu po ulici Anielewicza směrem od třídy Jana Pavla II. může
pozorovatel vidět pouze sklo, při cestě zpět jsou pak patrné měděné pásy. To
přináší hru světel a stínů, která napomáhá odlehčit masivní objem budovy.
Povrch skleněných ploch je opatřen lehkým rytím, které je čistě abstraktní, ale
má se podobat hebrejským znakům.
Název soutěžního návrhu Yam Suf symbolicky odkazuje k
architektuře vestibulu. Po vstupu do objektu návštěvník kráčí po mírně se
svažujícím mostu, pod kterým se nacházejí prostory hlavní výstavy. Vstupní hala je tvořena mohutnými vlnícími se
zdmi. Měkké organické stěny prostupují masou celého objektu a rozdělují ho tak
na dvě části. To odkazuje na starozákonní příběh rozestoupení Rudého moře, při
útěku Židů z Egypta. Tvar této umělé rokle taktéž evokuje krajinu Izraele, k
čemuž přispívá pískový odstín použitého betonu. Přes prosklenou stěnu na konci
vestibulu je neustále vidět památník hrdinů ghetta. S ním autoři počítali jako
s dominantou, jejíž význam nesmí být novou stavbou narušen.
Muzeum slouží jako multifunkční centrum pro výzkum a výstavy
židovského dědictví, kultury a vzdělání. Hlavním úkolem je prezentovat různé
fáze a formy židovské kultury od středověku do dvacátého století. Holocaust je
pouze jedním z mnoha velkých témat této instituce, nikoliv tématem hlavním.
Muzeum má 18 300 m2 užitného prostoru, což z něj činí největší
evropské muzeum zabývající se židovskou historií. V nejnižší úrovni budovy je
umístěna hlavní výstava o historii Židů na polském území. Budova muzea taktéž
disponuje víceúčelovým sálem, výstavními prostory pro sezonní výstavy,
vzdělávacím centrem, kavárnou a košer restaurací.
Polsko bylo centrem Evropské diaspory Židů a Varšava byla pro
ně jedním z nejdůležitějších měst. Před druhou světovou válkou zde žilo
přibližně půl milionu Židů, devadesát procent z nich nepřežilo nacistické
běsnění. Místo pro nové muzeum bylo vybráno v parku Willyho Brandta, kilometr
od historického centra Varšavy. Park leží na místě, kde bylo během války
Židovské ghetto. V těsné blízkosti nového muzea je památník povstání v
Židovském ghettu. Tento solitér se stal důležitým aspektem při návrhu
architektury muzea. Proporce náměstí okolo památníku a muzea byly pečlivě
vyvažovány.
Přínos budovy vidím v tom, že zapadá do kontextu místa.
Pravoúhlá forma domu respektuje stávající zástavbu a i přes atypické tvary oken
nepůsobí vůči okolí agresivně. Na fasádě z lesklého skla se zrcadlí okolní
zeleň, což přispívá k vzájemné symbióze objektu s prostředím. Spíš než
rozmáchlým gestem působí exteriér na diváka důkladným zpracováním detailů.
Precizně zhotovená dvouvrstvá fasáda provzdušňuje masu betonové hmoty a užití
ušlechtilých materiálů zajišťuje dlouhou životnost vnějšího pláště. Architektům
se podařilo splnit požadavek, aby byl půdorys budovy totožný z rozměry
přilehlého náměstí, které obklopuje pomník hrdinům z varšavského ghetta.
Původnímu monumentu tak byl ponechán dostatek prostoru, aby mohl i nadále vyprávět
svůj příběh.
Je chválihodné, že projekt nesklouzl ke strnulé pietnosti, a
to jak po stránce architektonické tak i obsahové. Architekti se vyhnuli
podobnosti s existujícími památníky holocaustu jako je Židovské muzeum v
Berlíně a muzeum Yad Vashem v Izraeli, která využívají strohých a chladných
forem. Varšavské muzeum je jiné, vyjadřuje myšlenku krásy. Budova se v noci
mění v zářící lucernu s prosvětleným průčelím, které osvětluje okolí. Ideu
krásy naplňuje i to, co se odehrává uvnitř. Stavba není pouze připomínkou holocaustu,
ale ukazuje především krásu a rozmanitost židovské kultury, která významně
obohatila evropské kulturní dědictví.
V neposlední řadě oceňuji odvahu autorů experimentovat s
kontrastem dvou protikladných forem. Stavba využívá napětí mezi pravoúhlou strukturou
vnějšího pláště a jeskyňovitou expresivní formou vestibulu. Důležitý je také
nepravidelný tvar hlavního vchodu, který navazuje na tunel vstupní haly. Je to
prvek, který je dobře patrný již z dálky a svým jedinečným vzhledem láká k
návštěvě.
Tato stavba bude mít jistě co říct i budoucím generacím.
Téma, kterému je zasvěcena je natolik silné, že potřeba ho připomínat nevyprší
ani v příštích staletích. Varšava se
konečně dočkala důstojného institutu, který mapuje tisíciletou přítomnost Židů
v Polsku. Jedná se o citlivou architekturu, která důmyslně pracuje se symboly a
promlouvá k návštěvníkům.
Žádné komentáře:
Okomentovat