Casa Narigua / El Jonuco / Mexiko / David Pedroza Castañeda

Když se řekne vila, první co mě napadne je význam slova značně počeštělý a asi i mírně pejorativní, tedy luxusní usedlost pyšnící se svým zevnějškem ale zároveň tak nějak odříznutá od světa, za vysokou zdí nebo někde v rozlehlé zahradě, takže není vidět co se v domě odehrává...

Přesně takový pocit mám z domu, který jsem si vybral. Nenechal jsem se ovlivnit tím jaký mám postoj k typu zakázky ale k tomu, jak se k ní architekt postavil a vyrovnal.

Dům se nachází v hornaté oblasti typické pro severní Mexiko. El Jonuco je mladé sídlo, nebo spíš satelitní komplex vybudovaný na slepé odbočce z dálnice směrem z Monterrey (1,1 mil. obyvatel) s vlastní větrnou elektrárnou, která jako by se chtěla omlouvat za ekologicky a ekonomicky nešetrné umístění. Z hlediska urbanismu tedy raději nekomentovat. Těžko odhadovat jestli měl architekt možnost do rozhodování o koupi pozemku nějak mluvit, ale způsob jakým je pojatý samotný dům napovídá, že nejspíš ne. Jako hlavní plus parcely vnímám krásnou přírodu s neporušenou florou a nádherné výhledy na hory. Ostatně při hledání mezi stavbami roku z 2013 mě jako první zaujala přírodní scenérie, až pak vlastní dům který však poměrně slušně na své okolí odpovídá.

Při navrhování byl nejdříve zmapován pozemek a rozmístění starých cedrových stromů, které kvůli kamenitému podloží a podnebí nevyrostou vyšší než deset metrů. Dům musel být tedy rozčleněn půdorysně na tři hmoty kvůli lokaci stromů, výškově se vyrovnat s převýšením svahu deseti metrů a ještě nějak rozumě nasměrovat místnosti vůči světovým stranám a vůči nejlepším výhledům na majestátní hory.

Materiálem domu je červeně probarvený beton kombinovaný s dřevěnými trámovými stropy, které mají skoro stejnou barvu jako beton. Toto materiálové řešení asi nejvíce koresponduje s Mexikem, jak si ho představuju, přitom je moderní.

Popisovat dům budu asi tak, jak si představuji, že bych ho užíval, zahraju si tedy na mexického drogového krále, který přijíždí do svého paláce, dnes například ve žlutém Lamborghini. Pomalu jedu po příjezdové cestě, kochám se tím jak projíždím kolem svého rudého domu z pohledového betonu lesknoucího se v silném mexickém slunci jako měď a stoupám nahoru kolem kaktusů, v krytém stání stojí další tři mazlíčci, vedle kterých zaparkuji. Z garáže vejdu rovnou do domu, první co uvidím je dlouhá prosklená chodba napříč celým domem končící výhledem na hory, po levé ruce rostou staré cedry, po pravé ruce vidím už svojí ženu, sexy blond dvacítku z USA -Amy- co právě popíjí tequillu a už se na mě směje. Jdu k ní, do naší ložnice, nejdřív se však u své sbírky starožitných křížů pokřižuju a zamumlám spíš jen tak ze zvyku modlitbu, že mě dneska v práci nezabili. Vlepím jí pusu a jdu se osprchovat do sprchy v naší ložnici, koupelna je prosvětlená ze shora světlíkem, takže sem dopadá příjemné slunce. Vedle koupelny je prostorná šatna ve které se převleču do čistého italského obleku. To už společně s Amy míříme k výřivce
na terase, zapaluju si doutník a služka už vybíhá z kuchyně za námi s mým drinkem. Na terase si sedáme do příjemného chládku, co vytváří zeď za námi, povídám si s přítelkyní, když v tom slyším jak někdo vybíhá schodiště na chodbě, do které jsem před chvílí vstoupil. Hned mi cukne ruka a už sahám po revolveru. Je to ale jen nějaká stupidní kamarádka mojí ženy, co spí v ložnici dole a už z chodby vychvaluje mojí posilovnu. Ani k nám nedojde, vyměním si pohled s Amy a ta už jí radši rychle odvádí pryč zadem přes kuchyni, po venkovním schodišti a pak podél garáže až na střešní terasu. Tam se budou moci vyštěbetat do libosti, a já budu mít klid. V noci je tam příjemný větřík z hor. Vyfouknu kouř z kubánského doutníku, koukám na hory a popíjím rum.