Muzeum architektonické kresby v Berlíně - SPeeCH

          Na tuhle stavbu si pamatuji naprosto přesně, i přestože se mi nepoštěstilo se dostat dovnitř, ale zažít ji pouze zvenčí. Z nějakého důvodu mě ale ze všech berlínských staveb, které jsem viděla zaujala nejvíce. Proč mě právě natolik tahle budova zaujala a proč si myslím, že bude kvalitní i za několik desítek let?

Mám pocit, že ona přetrvávající kvalita budovy vychází hlavně z její funkce, celkově jejího výrazu fasády a materiálů. Totiž, aniž by to člověk potřeboval vědět je zřejmé, že se jedná o budovu s velmi specifickou funkcí, takovou která už tak předesílá něco co by mělo vydržet dost dlouho. Některými prvky, velmi se vymezující oproti okolním stavbám – nejčastěji klasicistními činžáky, ale i zajímavý industriální komplex bývalého pivovaru, dnes prosperující multikulturní prostor – a některými prvky právě naopak skvěle padnoucí a odpovídající na kontext okolí.

         Absence oken je jedním z těch vymezujících se detailů. Když už se najdou jedná se spíše o světlíky, nebo o rovnou celé prosklené patro. Ony světlíky nacházející se v přízemí mají svůj dopad na atmosféru vnitřního vstupního prostoru, kde se nachází informační pult. Světlíky propouštějí dostatečně mnoho světla, aby vyrovnaly velmi bez kompromisní obklad interiéru z tmavého dřeva. Na člověka tak působí zároveň tíha majestátního obkladu a knihovny (jsem zastáncem, že nejlepší doplněk interiéru jsou stěny plné knih – vypadají prostě skvěle a dokáží dotvořit právě tu atmosféru něčeho posvátného a něčeho, čeho si máme vážit), ale pak tam jsou ty světlíky, které příjemně dělí prostor a zahání v člověku pocity úzkosti z té vší majestátnosti kolem a připomínají vnější svět, díky nim si právě člověk nebude mít problém sednout a odvážit se i na nějakou z knih sáhnout a pročíst.

         Již jsem zmínila pocit, který člověk dostane když vejde – jakoby se ocitl v jiném světě. V tomto okamžiku se vrátím k fasádě. Ona už totiž sama trochu působí jak z jiného světa. Každá z hmot pěti pater je vůči ostatním různými způsoby pootočená nebo vykouslá, dává to tak vzniknout takovým arkýřovitým prostorům a přejemně to tak člení a rozehrává celkovou hmotu budovy, která tak díky tomu velmi přívětivě spolupracuje s okolím. Velmi jsem ocenila intimnost vchodu, schovaného v nice, obložený dřevem, najednou, hodně jinak působícím, než zbytek celé budovy. Stále dá velmi dobře zvenku vypozorovat jak funguje půdorys a vnitřní provozy domu – myslím, že tohle je takový univerzální znak dobré architektury, prostě to nepůsobí jako póza.

         Mimo zmíněné pootočení pater vůči sobě, každý z těchto betonových bloků je celý pokryt reliéfem. Jedná se o různě roztříštěné kresby slavných architektur. Definitivně je to hlavní motiv budovy, které dodává auru mystična, mě to evokuje až egyptské nástěnné malby a hieroglyfy z hrobek starých králů – tak jaká architektura má přežít víc než ta s takovými atributy věčnosti? Sice by se na tohle dalo říct, že počítat dekor fasády, za architektonickou kvalitu se nedá, že je to jen formalismus, ale už kvůli výše zmíněným důvodům si myslím, že tato stavba by měla nesporné kvality i bez zdobné fasády. Možná až trochu přehnaně subjektivní a sentimentální interpretací nejvyššího patra, jehož převis je zespoda z lesklého kovu, ve kterém člověk vidí svůj odraz, když stojí přímo pod ním. Skoro jako by budova hledala v odrazu další architekty do svých výstavních prostor.