Ponaučení

Brno?

Myslím si, že jsme zde navštívili to nejlepší, co jsme mohli v tak krátkém čase stihnout. Ale opět mě vyděsilo již při příjezdu brněnské nádraží – hnus a špína, nepřehlednost. Ale někde jsem četla, že by časem mělo být nové tak snad.
Na druhou stranu výběr staveb byl velmi pestrý. Takže na mé počáteční zděšení jsem rychle zapomněla. Velmi se mi líbilo, že nás stavbami provázeli významní architekti jako například Zdeněk Makovský nebo Milan Rak. Je to úplně jiné, než když jdete sami do nějaké budovy. Když je s vámi člověk, který je autorem a řekne vám své zkušenosti, zanechá to ve vás mnohem hlubší dojem. Budova ateliéru od Zdeňka Makovského mě velmi zaujala. Do nejvyššího patra bych se hned nastěhovala, kdyby to šlo. Mám ráda světlé a jednoduché prostory a přesně takto bych si představovala své bydlení.

Samozřejmě nejvíce jsem byla unešená z Tugendhat, kam jsem se toužila již od prváku na střední podívat. Konečně se mi to splnilo. Mohla jsem zažít prohlídku v nejlepším čase při západu slunce, kdy vynikne onyxová stěna. Miesovy kombinace nevšedních materiálů jsou velmi vkusné. Ten člověk věděl moc dobře, co a proč dělá. Je až neuvěřitelné, že vile bude za 14roků na sto let. Ve své době musela být velmi nadčasová. Myslím, že to je i dnes. Když jsem na vlastní oči viděla mechanizmus zasunovacích oken, byla jsem unešená. Předtím jsem si nedokázala představit, jak vůbec vlastně funguje, kam se skla vlastně zasunují. Hodně se mi také líbí vstup ze silnice hned do spací části. Výhled z vily je okouzlující. Mies byl génius.

A co mi přinesl rok na FUA?

V první řadě spoustu nových kamarádů a známých. Šla jsem sem s tím, že jsem tu vlastně nikoho neznala, do neznáma. Avšak tohle všechno bylo na úkor toho, že jsem již třičtvrtě roku pryč od mých nejlepších přátel z rodného města. Na všechny jsem se vykašlala kvůli škole, aniž bych chtěla.

Liberec je nádherné město, které jsem si oblíbila hned, když jsem do něj poprvé přijela na přijímací zkoušky. Teď se tu i celkem vyznám a vím, kde co je. Když se mě náhodou někdo zeptá na cestu, tak si nemusím připadat trapně, že nevím a mohu konečně poradit.

Co se týče výuky. Věděla jsem, že to bude náročné, ale nečekala jsem, že mě to tak bude vyčerpávat a brát téměř všechen volný čas. Architektura je dřina a ne každý to vydrží. To si již teď plně uvědomuji. Někde jsem slyšela vtip: „Víte, jaký je rozdíl mezi doktory a architekty? Když to pokazí doktor, skončí to pod zemí. Ale když architekt, tak na to všichni musí koukat celá desetiletí.“ Možná nám to říkal pan docent Rezek, cítím z toho totiž jeho humor. Mým cílem do budoucna tedy je snažit se věci navrhovat tak, aby se na to dalo koukat po celá desetiletí.