Cesta za (sebe)poznáním

Brno, jakožto druhé největší město v republice, jsem měla možnost navštívit již několikrát. Nikdy předtím jsem se však nezajímala především o jeho architektonickou krásu jako spíš o město, kde můžu sehnat všechny obchody s oblečením a nízkonákladový obchodní řetězec s nábytkem IKEA. Když jsem sem tedy tentokrát jela kvůli něčemu jinému, strašně jsem se těšila.
Čeho si nejvíce vážím je to, že jsme tu měli možnost nechat se provádět přímo od známých architektů, jako jsou Milan Rak nebo Zdeňek Makovský. Také zdejší děkan a architekt Zdeňek Fránek a jeho ateliér na mě zapůsobil. Díky němu jsem si začala sama v sobě urovnávat dost podstatné věci, co se studia na této škole týče. Uvědomila jsem si, že to nebude žádná pohoda, ale pokud tomu dám všechno, co můžu a hlavně se tím budu bavit, zvládnu to.

Asi nejvíce ze všeho se mi líbila Vila Tugendhat. Ne nadarmo patří tato vila mezi 4 nejlepší vily na světě. Nikdy jsem neměla možnost tuto Vilu navštívit, a proto ve mně zanechala pocit ohromení a úžasu a jsem si jista, že tomu nebude jinak i při další návštěvě. Je až neuvěřitelné, kolik pocitů dokáže jeden dům v člověku zanechat. Už po vkročení do ladného foyer nás obklopuje nepopsatelná atmosféra. Po projití horního patra, kde se nacházejí ložnice a sociální zázemí, scházíme o patro níž a jsme okamžitě vtaženi do zdejší atmosféry. To první, na co nám okamžitě padá pohled, je zimní zahrada, přes kterou jde vidět na venkovní zahradu domu. Narůstá v nás pocit, že jsme v nějaké oáze a ne uvnitř domu. Navíc jsme měli to štěstí, že jsme byli doslova ve správný čas na správném místě. Měli jsme totiž možnost vidět neuvěřitelný zážitek při pohledu na Onyxovu stěnu, která díky zapadajícímu slunci propustí částečně světlo a zčervená. A právě v tuto chvíli se pro mě tato Vila stává něčím, jako vzorem nejlepší architektury.

A co my dal rok na této škole? Rok na této škole byl především o poznávání sama sebe, o tom co chci v životě dělat a o tom jak to chci dělat. Zjistila jsem, že tento obor se nedá dělat bez toho, aniž by do toho člověk šel naplno. Nejde to dělat bez probdělých nocí, ani bez toho, aniž by člověk nezapochyboval sám nad sebou. Ale za tím jedním velkým šílenstvím se skrývá to nejpodstatnější: dělám to, co mě baví a naplňuje. Je snad něco důležitějšího?

Chadimová Michaela