Velbloud, koráb pouště

Velbloudi patří společně s lamami do skupiny tzv. mozolnatců. Na rozdíl od jiných sudokopytníků totiž našlapují na první tři prstní články, zespodu kryté pružným mozolem. Jde o poměrně velká zvířata s dlouhýma nohama, delším, krkem a neforemnou hlavou, kterou vpředu zakončuje mohutný, krátce osrstěný a rozštěpený horní pysk. 

Velbloud jednohrbý neboli dromedár (Camelus dromedarius) patří k nejstarším domestikovaným zvířatům. Svůj název odvozuje od řeckého slova dromak, což znamená rychle chodící, zatímco velbloudu dvouhrbému (Camelus ferus) se také říká drabař nebo baktrián podle někdejší středoasijské země Baktrie.

Rozšíření dromedára

Velbloudi podobně jako osli provázejí člověka od pradávna již několik tisíc let, ale jejich původ není dodnes přesně zmapován. Jisté je, že divoce žijící dromedáry již v přírodě nenajdeme, pokud nebereme v úvahu několik desítek tisíc volně se pohybujících dromedárů v Austrálii, kteří tam byli původně dovezeni v roce 1860 z Afghánistánu. Sehráli důležitou roli při průzkumu vnitrozemí Austrálie, a když se začala stavět železnice spojující sever a jih kontinentu, dopravovali velbloudi na stavbu materiál. Pro jejich zásluhy na stavbě železnice byly některé vlaky dokonce pojmenovány "afghánský expres". Většina dromedárů pak byla v Austrálii zpětně vypuštěna do volné přírody, kdy opět zdivočeli. Jinak velbloud jednohrbý žije na severu Afriky a v Přední Asii výhradně jako domácí zvíře. Poslední zbytky divokých velbloudů dvouhrbých žijí v poušti Gobi v Mongolsku a v Číně, jako domácí zvířata jsou běžná všude ve střední Asii.

  

Rozšíření drabaře

Bez velbloudů by lidé nemohli ovládnout rozsáhlá a těžkou dostupná území. Byli to velbloudi, kteří v minulosti spojovali země a národy v Africe i Asii, které dělí pouště a obrovské vzdálenosti. Vnitrozemí Arabského poloostrova bylo osídleno teprve tehdy, když lidé začali používat velbloudy. Říkalo se jim také "koráby pouště". Jejich karavany převážely z Východu zboží perských a arabských kupců do Evropy - například koření, hedvábí a další zboží.

Ani dnes, kdy cesty velbloudích karavan nahradily z valné většiny železnice a asfaltové silnice, se lidé často bez pomoci velbloudů neobejdou. V Africe a v Asii je dodnes kolem pěti milionů jednohrbých velbloudů - dromedárů.

 

 

Stavba těla

Velbloudi patří mezi sudokopytníky a potravu přežvykují. Přesto se neřadí mezi přežvýkavce, ale do zvláštního podřádu mozolnatců (Tylopoda). Na rozdíl od jiných kopytníků totiž našlapují na pružný mozol kryjící zespodu tři prstní články. Oba srostlé prsty jsou talířovitě rozšířené a usnadňují chůzi v měkkém písku. Velbloud dromedár má o něco delší nohy než jeho dvouhrbý příbuzný drabař, který žije v chladném Mongolsku. Větší odstup od země snižuje účinnost sálavého žáru z pouštního písku, který často dosahuje teploty až 67 °C. Když se dromedár ukládá k odpočinku, opírá se o zrohovatělé polštáře, které má na loketních a kolenních kloubech a na hrudní kosti. Pod tělem tak zůstává prostor, kudy může proudit ochlazující vzduch.

Úzké štěrbiny nozder se při písečné bouři semknou a brání pronikání jemných pískových částeček. Uši chrání husté chomáče srsti a oči dvojitá řada dlouhých řas. V případě nutnosti zakryje velbloud oční bulvu průhledným víčkem a začne slzet, aby vyplavil případná zrnka písku.

Velbloudi mají dobře vyvinutý čich a dokážou ucítit vodu na vzdálenost sedmnácti kilometrů. Nikdy by se nenapili závadné vody.

Charakteristický je pohyb velbloudů. Při chůzi či běhu zvedají vždy obě pravé nebo levé nohy najednou, což se projevuje kolébavou chůzi. Takto pohybující zvířata patří mezi tzv. mimochodníky. Velbloud dvouhrbý má na první pohled těžkopádné neohrabané tělo se dvěma hrby. Jeho srst dosahuje velmi dobré kvality, je jemná a v zimě hustá, na některých místech těla dlouhá až 25 cm. Když po zimě velbloud líná, vypadává mu srst ve velkých chuchvalcích.

Výkoný velbloud

Při běhu dosahují velbloudi rychlost třiceti tří kilometrů v hodině a toto tempo udrží alespoň osmnáct minut. Příčinu vysoké výkonnosti velboudů musíme hledat opět v jejich metabolismu. Při zátěži spotřebuje velbloud mnohem méně kyslíku než kterékoli jiné domestikované zvíře. Velbloudi jsou však spíše specialisté na dlouhé tratě. Denní pochody na čtyřicet aš osmdesát kilometrů s dvousetkilogramovou zátěží na hřbetě, což je třetina jejich tělesné hmotnosti, pro ně nejsou žádným problémem.

Užitečný velbloud

Velbloud může posloužit i při orbě jako tady na ostrově Lanzarote.

Každoročně ještě procházejí Saharou velbloudí karavany se zbožím. Na tradičních velbloudích trzích nakupují velbloudy majitelé dostihových stájí, beduíni, ale také řezníci. Největší západosaharské trhy s velbloudy jsou pořádány v Goulimine na jihu Maroka. Probíhají v srpnu a v září, tedy v měsících, kdy se tu koná nejvíce svateb. Odbyt je zaručen, neboť tradice vyplácení nevěst velbloudy je tu stále živá. Velbloudí maso navíc nesmí chybět při žádné svatební hostině. Chutí se podobá hovězímu. Má nízký obsah tuku, i když u starších kusů je poněkud houževnaté. Za velkou pochoutku se odedávna považuje velbloudí hrb. Lahodné mléko s vysokým obsahem proteinů vydrží dlouho i v horku a používá se k výrobě másla, sýru a dalších mléčných výrobků. Ze srsti se vyrábějí koberce, přehozy a velmi drahé, kvalitní látky.

Úspora vody je tajemství přežití velbloudů v poušti

Tajemství přežití velbloudů v poušti spočívá v dokonalé adaptaci na extrémní podmínky. Přizpůsobil se jim i metabolismus a celá stavba těla těchto elegantních zvířat. K zvláštní výbavě patří i některá opatření zvyšující úsporu cenné vody. Velbloudi se například málokdy potí - teprve, když teplota jejich těla přesáhne 40 °C. Před přehřátím je chrání zmíněný chladící systém, schopnost snášet relativně vysoké zvýšení tělesné teploty - až na 42 °C a také srst. Ta je doslova mistrovským dílem přírody. Na povrchu může být rozpálená do žhava, ale na kůži zůstává teplota kolem 40 až 42 °C.

Velbloud v horku neotvírá tlamu jako jiná zvířata. Zatímco pes při velkém vedru otevře tlamu, vysune jazyk a zrychleně dýchá někdy až 300krát za minutu, velbloud má tlamu zavřenou a nadýchne se jen asi šestnáctkrát.

Za nozdrami má velbloud "výměník tepla". Tady se zachycuje vlhkost při výdechu a současně se ochlazuje vdechovaný pouštní vzduch.

Ledviny velblouda mají mimořádně dlouhé Henleovy kličky, jejichž pomocí se voda z moči zčásti vrací zpět do těla. Z močového měchýře pak pomalu vychází již jen hustá sirupovitá kapalina. Velbloud při vyměšování mává ocasem a rozmetá jednotlivé kapky moči jako chladivou mlhu na zadní část těla. Rovněž trus se před odchodem z těla vysouší pomocí speciálních buněk. Je potom tak dokonale zbaven vody, že je možné ho ihned použít k rozdělání ohně.

Díky upravenému metabolismu vydrží velbloud bez vody dva týdny, někdy až pětačtyřicet dní. Délka přežití bez vody závisí na potravě. Když se pase v zimě v období dešťů a konzumuje šťavnaté rostliny, prakticky pít nepotřebuje. Krmí-li se jen senem nebo bodláky, vydrží bez vody jen dva týdny.

Když dorazí do oázy, může velbloud během patnácti minut vypít i 150 litrů vody. Část této zásoby uchovává v osmi stech malých přepážkách jednoho oddílu svého složeného žaludku.

Jako zásobárna vody slouží i červené krvinky, které mají zvláštní, jinou stavbu než u ostatních teplokrevných živočichů. Při vstřebávání vody mohou mnohonásobně zvětšit svůj objem a v případě potřeby vodu opět uvolnit do organismu. Teprve po vyčerpání všech těchto zásob dojde na pověstný hrb. Z jeho tukových zásob se při spalování chemickými reakcemi uvolňuje rovněž voda.

Rozšíření a způsob života

Velbloud dvouhrbý se vyskytuje ve Střední Asii a to konkrétně v Číně a Mongolsku. Obývá nehostinné stepi a polopouště v nadmořské výšce 1500 až 2000 m n. m., kde teploty vystupují k 50 °C v létě a v zimě klesají na - 25 °C. Velbloud dvouhrbý neboli drabař byl sice zdomácněn, ale nerozšířil se hodně mimo svůj původní areál, jako je tomu u velblouda jednohrbého (dromedára). Divoce žije jen malý počet velbloudů v poušti Gobi, a ani v jejich případě není vyloučeno křížení s domácími zvířaty.

Drabaři žijí ve stádech čítajících až třicet kusů a vedenými pokaždé jedním starým samcem. V období říje spolu samci často svádějí o samice urputné souboje, které málokdy končí smrtí.

Před zdomácňováním, které začalo už asi 4000 let př.n.l, žil dromedár zřejmě v severní Africe a Arábii. Dnes je dromedár významné hospodářské zvíře a chová se na původním území výskytu, v Přední a Malé Asii až po Indii. Divoce se dnes vyskytuje    pouze v Austrálii, kde byli dromedáři uměle  vysazeni lidmi.

Jeho přirozeným biotopem byly polopouště a suché stepi, pouště a planiny. 

Velbloud dvouhrbý je na tom co do počtu o něco lépe, než jeho příbuzný dromedár, který je ve volné přírodě prakticky vyhuben. Předpokládá se, že v poušti Gobi žije jen několik málo stovek divokých velbloudů dvouhrbých (odhad je 500 - 1000 kusů). 

Proto byl tento druh zařazen do seznamu zvířat ohrožených vyhubením. V domácích chovech je zhruba 1,5 miliónu velbloudů dvouhrbých a zde se chovají především pro srst, jako dopravní prostředek nebo k převážení těžkých nákladů.

Velbloudí jídelníček tvoří doslova jakékoliv rostliny včetně trávy, listy stromů a keřů a drobných bylin i trnitými keři rostoucí v suchých oblastech. Také jako jediný savec dokáže pít slanou vodu.

• Rozšíření: pouště východní a střední Asie
• Hmotnost: až 800 kg
• Délka života: 35 – 40 let
• Je zapsán na seznamu ohrožených druhů, ve volné přírodě je existenčně ohrožen
• Snáší teploty od -30°C do 40°C
• Živí se trávami, listy a křovím, trní mu nevadí.
• Velbloudi se chovají pro maso, mléko a vlnu. Člověk ho navíc využívá při práci. Byl domestikován již před 6500 lety.
• Je uzpůsoben pro život v poušti, což znamená, že se dokáže dobře vyrovnat s extrémními teplotami a oproti jiným živočichům skvěle hospodaří s vodou.
• Velbloud potřebuje tukové zásoby pro dlouhá období bez potravy, na druhou stranu ho nesmí tuk zahřívat ve vedru, které panuje v poušti. Nemá tudíž podkožní tuk a jeho tukové zásoby jsou soustředěny ve dvou typických hrbech.
• Jeho tělesná teplota kolísá v rozmezí od 34 – 41°C.
• Dvouhrbý velbloud výrazně mění srst v průběhu roku.
• Horní ret má rozdělen na 2 části. Je uzpůsoben k odvodu kondenzované vody z uzavíratelných nozder zpět do tlamy. Velbloud může za nepříznivých podmínek při nedostatku tekutin snížit obsah vody v těle až o 20%. Přičemž člověk umírá již při ztrátě 12% tekutin.