Státní vědecká knihovna a synagoga

Stará neorenesanční synagoga od Karla Koniga bohužel vyhořela při Kříšťálové noci roku 1938 a místo až do 90.let 20.století zaujímalo pouze parkoviště. Tehdy bylo rozhodnuto postavit zde novou knihovnu, ve které by se nacházelo centrum pro židovskou komunitu s modlitebnou. Architektem se stal Radim Kousal, který pracoval v SIALu. Stavba měla kontrastovat s blízkými významnými libereckými stavbami jako je radnice nebo divadlo. Moderní knihovna třetího tisíciletí spojuje bibliotéku a mediatéku do jedné budovy. Synagoga získala tvar poloviny Davidovy hvězdy, židovského symbolu. Bývá označována jako „stavba smíření“, protože je jedinou synagogou postavenou od druhé světové války. Přesto někteří ortodoxní židé ji kritizují pro její moderní ztvárnění.

Končí mi další školní den a já tuším, že mě čeká cesta do knihovny. Prší. Nikam se mi nechce. Můj vnitřní hlas mě neustále přemlouvá, ať to opět odložím na zítra. Nakonec přemluvím svůj vnitřní hlas a vydávám se na autobus směrem Šaldovo náměstí. Nesnáším narvané autobusy a kdyby bylo hezky, raději se projdu, ale bohužel nemám deštník a přes kapičky vody na brýlích špatně vidím. Avšak budova je obrovská a nejde ji minout. Nejdříve hledám nějaký půdorys poloviny pěticípé hvězdy, představovala jsem si ji trochu jinak. Chtěla jsem jít dovnitř synagogy, ale bohužel nevím, kudy kam. A obrovská červeně svítící tabule na průčelí sice navozuje pocit modernosti 21.století, ale vůbec by mi nevadilo, kdyby chyběla. Stojím na malém náměstíčku před budovou a prohlížím si ji. Náměstí má pravděpodobně vyskládané dlažební kostky podle půdorysu původní synagogy. Později se jistě podívám na dobové fotografie. Budova má díky skleněné konstrukci jistě vevnitř skvělé světlo přes den. Udělám pár fotek. 

Vešla jsem dovnitř a hned mne zaujme obrovský prostor přehled o všem. Jsem zvyklá na malé stísněné prostory s nízkými stropy z pardubické knihovny, kde se člověk lehce ztratí. Do té už nevkročím pokud nebudu muset. Liberecká je tak prostorná a těch knih, co již z dálky vidím. Musím si vyčistit brýle od deště, abych se zorientovala. Jdu se zaregistrovat, jsem tu poprvé. Zde konečně vidím další cíp z Davidovy hvězdy a konečně mi půdorys synagogy dává smysl. Při vyplňování registrace se nemohu dočkat, až poprvé vejdu mezi stojany s knihami a budu se jen kochat jejich vůní. Jen tak mezi nimi procházet, přestože nic konkrétního nehledám.
Konečně mohu pokračovat v prohlídce. Registrace je hotová. Scházím schody dolů do všeobecné knihovny, zde by mělo být vše, tuším. Do dalších oddělení zajdu někdy později. Zarazí mne, že tu nenecházím žádný turniket při vstupu do oddělení, takže sem může vstoupit každý. Ale jestli to dobře chápu, tak bez registrace si lidé nemohou knihy vypůjčit. Po obvodu vidím pruh s dřevěnými parketami, veprostřed šedomodrý koberec, takže jdu po měkkém. Uprostřed místnosti jsou další schody do horního patra, kde by se mělo nacházet oddělení studijní knihovny a periodik. Z pravé strany míjím životopisy významných lidí, zastavím se u poliček s knihami o umění. Je tu krásné ticho, člověk se může soustředit. Cítím se zde dobře. Najednou k paní, co vybírá knihy z druhé strany, se připojí druhá. Můj klid a osobní prostor začnou narušovat nezáživnou debatou a já se rozhodnu vrátit později.  Jdu na druhou stranu oddělení. Zde nacházím několik knih z mé maturitní četby a já si zavzpomínám na dobu před rokem. Kdybych knihy vybírala zde a ne v pardubické knihovně, byla bych zde mnohem častěji a více by mě čtení bavilo. To vím jistě. Líbí se mi místa k sezení, která nalezneme rozmístěná v celém oddělení – uprostřed, mezi regály, po obvodu stěny. Těším se, až si na jedno z nich budu moci sednout a psát tuto práci. Vyhlídla jsem si místo u románů a povídek úplně v rohu. Je tu pohodlná sofa, na které se jistě budu cítit jako v létě u bazénu. Doufám, že mi mé vyhlídlé místo nikdo nezabere.
Rozhodnu se jít zpět ke stojanům s knihami o umění. Jsem zvědavá, co všechno tu mají a doufám, že ty dvě dámy již odešly. Mám štěstí, nikdo zde není. Velmi se mi líbí, jak mají vše přehledně roztříděné do kategorií. Jako první do ruky vezmu knihu Abstraktní expresionismus od Barbary Hessové. Rozhodnu se knihu vypůjčit. Druhou knihou, která mne zaujme je spíše časopis formátu A4 s názvem Domy s příběhem. Rychle prolistuji a vracím se na své vyhlídnuté místo.
Mám štěstí. Nikdo tu nesedí a tak se vrhnu do práce. Po nějaké době mi začíná být trochu zima. To byl zase nápad sedat si úplně do rohu. Topení za mnou netopí a skleněná fasáda propouští zimu. Po pravé i levé ruce mám fikus v kovovém květináči. Má stejný povrch jako mívají na novějších koupalištích brouzdálka na nohy před vstupem do bazénu. Zajímavý nápad na květináč, jestli se mi líbí nebo ne, se rozhodnu až později. Mezi každým regálem se nachází zářivkové světlo, které začíná na mé straně a táhne se až směrem ke straně vstupní. Zima mi začíná být čím dál větší, venku je již tma, a tak práci dokončím na kolejích, kde zhodnotím své celkové dojmy.
Z knihovny se vracím nadšená, především z důvodu, že to pro mne bylo něco téměr úplně nového. Samozřejmě, že knihovny znám, ale ještě jsem nikdy nebyla v tolik příjemném prostoru. Do dnešního dne jsem považovala knihovnu za stísněný prostor, kde vás pořád někdo pozoruje a chodila jsem do ní jen když jsem opravdu musela. Těším se na svou příští návštěvu, až budu vracet vypůjčené knihy a budu si moci vybrat další.