Každý den chodím kolem téhle relativně nové
budovy rektorátu TUL a pokaždé je to právě tato budova, ke které
se stačí můj pohled, jako první. Na tom něco musí být...
Tato stavba, jenž se stala dominantním středem
libereckého kampusu, na mě velmi osobitě a jedinečně působí.
Při pohledu na horní patra této prosklené stavby, mám pocit,
jako by na mě budova padala, nebo jako kdybych se dokonce kácela já
sama. A to ve mně vyvolává určitý respekt ze stavby.
Skleněné opláštění stavbu odlehčuje a
dává jí pocit, jakési svobody. Kontrastem k ní, se stává
přilehlá, stupňovitá rampa ze dřeva, která tvoří určitý
masiv a drží tuto její svobodu při zemi. Tato terasa se stala
místem, kam si studenti chodí odpočinout, najíst se a studovat,
nebo jen přemýšlet, a díky tomu se stala nedílnou součástí
libereckého kampusu.
Když po rampě vystoupám nahoru a projdu
prosklenými dveřmi, objevím se v krásně zařízené kavárně,
kde si spousta studentů dá ráda nějakou mlsku. Já se tu také
usadím, dám si své oblíbené capuccino, a sleduji ten pozoruhodný
výhled na celý kampus a dění v něm. Začnu přemýšlet nad
tím, jaký by byl asi výhled z horního patra budovy. Poté, co
zaplatím a vyjdu, po snad nikdy nekončících schodech, jsem docela
zklamaná, protože hezký výhled si zabírají kanceláře pro sebe
a mně se umožňuje výhled jen směrem na průmyslovější část
Liberce. No nic, nezbývá mi nic jiného, než sejít dolů a jít
se podívat na zadní část Rektorátu.
Vyjdu ze dveří a objevím se v uličce, která
dělí budovu E a Rektorát. Ulička je podle mě temná a ponurá,
ale svůj účel splňuje a to je důležité. Horší to je, když
se postavím, z boční strany této asymetrické budovy a ta na mne
začne působit nepřirozeně a vynuceně. Jak kdyby už nezbýval
čas na lepší zakončení. Je to škoda, protože snad každý, kdo
tuto stavbu nezná, čeká, že elegantní přední strana, bude mít
promyšlenější zakončení.
Od budovy odcházím plná myšlenek... A už se
moc těším na to, až vykoukne jarní sluníčko a já si budu moci
jít sednout a relaxovat na terasu.
Žádné komentáře:
Okomentovat