Málé divadlo

Malé divadlo  - Liberec

                                         

Poštěstí-li se vám a vy dostanete, nebo si koupíte lístek do Malého divadla Xavera Šaldy v Liberci, a stejně jako já, nebudete "Liberečáci", máte velkou pravděpodobnost, že své představení nejspíš vůbec nestihnete. Při příchodu k této nenápadné funkcionalistické budově, netušíte, jaký význam skrývá. Čím blíže k ní ale jste, tím je vám jasnější, že budova bude něčím výjimečná. Nejvýraznějším prvkem je sloupořadí u vstupu, které z dáli nijak nevypovídá o charakteru stavby, pokud ale přijdete blíž a stojíte přímo u budovy, dojem se mění a právě sloupy působí monumentálně a významně. A právě v tu chvíli, kdy dojdete k budově, je vám jasné, že jste na správném místě a to své představení jste stihli.

Přitom sloupořadí vpředu je jen na novější přístavbě, už ke stávajícímu divadlu. Stavby k sobě ale velice vhodně ladí, jsou postaveny ve stejném duchu. Samotná starší část je velice nevýrazná. Zašedlá omítka ještě trochu přidává na omšelosti a tak budova bez jisté okázalosti, kterou bychom u divadla čekali, trochu připomíná činžovní dům. Jediné co návštěvníka utvrdí v tom, že budova k divadlu náleží je nápis mdfxš a název právě probíhající hry, v mém případě - Pitomost aneb kanárek - Jiří Pokorný. Tak nějak naopak, novější část přidává trochu majestátnosti, kostra domu je obdobná v souladu se starší částí, navíc jsou tu přidány již zmíněné sloupy a balkon do ulice. Trochu nevýrazně jsou použita i pásová okna, která podtrhuje pás fotografií na čelní straně divadla.

Interiéry divadla jsou pojaté ve stejném funkcionalistickém duchu, rovné čisté linie tvoří celé divadlo. Nejen barevný minimalismu ve foyer dotváří celý obraz o místě. Divadelní sál je velice kvalitně řešený, je zde 200 míst k sezení a sedadla jsou pomocí mechanismu schopny měnit výšku a přetvářet prostor do různých řešení, pro lepší dojem ze hry nejen na jevišti, ale i mezi diváky. Pod stropem sálu, na dvou ocelových nosnících, je 20 pohyblivých reflektorů, které dotvářejí kvalitu vystoupení. Stěny sálu jsou obloženy cihlovým zdivem, což je motiv, který se vyskytuje i na omítce a tak se dotváří celistvost stavby jako takové.

V přízemí se nachází také kavárna a bar. Kavárna patřící divadlu je vkusně zařízena, strohým znovu funkcionalistickým nábytkem a její prostor dotvářejí plakáty a programy k divadelním událostem, no a pokud si zde dáte kávu, pak načerpáte divadelní atmosféru plnými doušky. Bar je v soukromém vlastnictví a je trošku zanedbaný. Celá stavba působí velice střídmě, převažuje zde jednoduchost, a už zmiňovaná celistvost stavby. Při odchodu vnímáte budovu jinak. Není to už jen další z řady domů v ulici, ale divadlo.!

Baťa|Vladimír Karfík

 Baťa se nachází na Soukenném náměstí, mezi ulicemi Pražská a Revoluční, v samotném centru města Liberce. Je to funkcionalistická budova, to znamená, že se klade důraz na funkci a čistotu. Nenajdeme tu nic, co by tu nemělo svojí funkci.

 Když jsem se vydal za budovou Vladimíra Karfíka, tak ve měste už pomalu ale jistě byla cítit vánoční nálada. Při tom jak jsem procházel centrem a díval se na všechny ty velké obchodní domy co tu v průběhu pár let vyrostly, tak jsem si uvědomil, jak moc se Liberec od mého dětství změnil.   Pokračoval jsem v cestě a najednou se mi před očima objevila Baťa. I když to budova není zrovna nejvyšší, tak ve mně vyvolávala až majestátní dojem. Když jsem se dostal blíž, připomnělo mi to příď velké zaoceánské lodě. První co jsem viděl, byl velký kovový vstup, který svým tvarem jakoby vítá zákazníky s otevřenou náručí. Vstoupil jsem dovnitř a se zaklapnutím dveří utichl všechen ruch a vrátil jsem se i o pár let v čase zpět. Interiér byl velice klidný a příjemný. Nikde se nevyskytují žádné rušivé prvky.
I když jsou jednotlivá poschodí poměrně malá tak jsou velice vzdušná a prosvětlená. Hodně tomu pomáhají okna, která se táhnou přes celý obvod patra a dávají pocit prostoru. Tím se zde zlepšuje atmosféra. Šel jsem blíž k oknu, abych se mohl podívat z okna ven na Soukenné náměstí. Byl to zvláštní pocit sledovat venkovní ruch jakoby zpovzdálí. Uvnitř panuje klid a venku se mezi tím hemží lidé pospíchající svým vlastním směrem. Vydal jsem se do dalšího patra. Jsou 2 způsoby jak se dostat výš, schodiště a nebo výtah. Výtah podle vzhledu vypadá že je ještě původní. Vybral jsem si schodiště a vydal jsem se nahoru. Schodiště je bílé s kovovým zábradlím, žádné zbytečné zdobení, jen čisté linie. V budově slouží pouze 3 poschodí jako obchod, která jsou stejná jako to první. Ve čtvrtém, sedmém a osmém patře se nacházejí 3 ateliéry(IDIF, Mjolk a ateliér Ondřeje Horáčka). Na závěr prohlídky jsem si znova sešel schodiště a dobře naladěn pozitivní atmosférou jsem se vydal zpět do městského ruchu.

Starokatolický kostel, Husova, Jablonec nad Nisou

Cesta na určené místo a to ke kostelu Povýšení sv. Kříže v Jablonci nad Nisou nebyla z Liberce nijak složitá ani úmorná. Nasedla jsem na autobus na zastávce Poliklinika a jela jsem až na zastávku Jablonec nad Nisou, náměstí Boženy Němcové, kde už stačilo ujít jen pár kroků ke kostelu. Tuto cestu jsem podnikla hned dvakrát a pokaždé jsem objevila něco nového, co mě zaujalo.

Kostel Povýšení sv. Kříže se nachází na rohu ulice Husova. Před kostelem je stále nějaký ruch a šum, ať už je to od aut, autobusů nebo od procházejících lidí. Otázkou je, kolik lidí si vůbec všimne, že je zde kostel. Kdyby totiž neměl věž, mohl by být považován za obyčejný dům.

Má první návštěva toho to místa nebyla příliš podle mých představ. Pochmurné počasí, které ten den bylo, dávalo místu zvláštní atmosféru. Za ujal mě však vchod, kde po stranách portálu jsou dva strážící andělé. Když jsem vystoupala po kamenných schodech, se zklamáním jsem zjistila, že je zavřeno. To mi ale v tu chvíli tak nevadilo. Alespoň jsem si prohlídla okolí stavby a samotnou věž, na které se nacházejí hodiny a zajímavá secesní střecha. Celý kostel je oplocen, takže pokud člověk nechce porušit zákon a přelézt plot nemůže si stavbu obejít a prohlídnout si ji zezadu. Trochu zklamaná a trochu potěšená z naleznutí kostela se vracím čekat na autobusovou zastávku.

Druhá návštěva byla už o něco více úspěšná. Konečně jsem mohla vstoupit do interiéru kostela. Vnitřní prostor je velmi jednoduchý a stěny nezdobí žádné obrazy jen drobné a decentní reliéfy. Jsou zde umístěna zajímavá kovová světla, na kterých jsou vždy tři žárovky. Za oltářem je zeď nabarvená na modro a po stranách jsou namalované dva kříže a tři kalichy. Samotný oltář stráží další dva strážní andělé. V pření části lodi je umístěno klavírní křídlo, využívané při koncertech. Je zde třináct řad lavic a každá lavice je nejspíše určená pro pět až šest osob. Jsou velmi zajímavě vyřezávané. Po stranách mají drobný a jednoduchý dekor. Celý prostor je vzdušný a velkými secesními okny prostupuje světlo. Když se otočím, uvidím jednoduché bílé varhany, které jsou ozdobou kůru. Pomalu odcházím a užívám si samotný prostor.

V tomto kostele se jednou za čas pořádají koncerty a já se těším na další návštěvu tohoto místa spojenou s novým kulturním zážitkem.

http://www.virtualtravel.cz/jablonec-nad-nisou/kostel-povyseni-svateho-krize.html

Hotel a televizní vysílač na Ještědu

Málo říct, že Televizní Vysílač a Hotel Karla Hubačka na Ještědu je symbolem Libereckého Kraje a jedním z nejznámějších stavebních díl 20. století v Česku, nebot' tato stavba je skutečným memoriálem přechodného času, vůli, svobody, odvahy a uvádí nejen svého autora ,ale i vznik nového pohledu na architekturu v Liberci a celé zemi.

Na Ještědu se stavilo ještě zadlouho před Hubačkem. V 50. letech 19.století staly tady německé soukromé domy, přístřešky a domy pro hosty. Pak z těch staveb udělali hotely pro více lidi, jedna z nich ale byla využita jako televizní vysílač. Všechny ty předchozí jednotlivé dřevěné stavby v šedesátých letech 20. století shořely. Vznikla nutnost nového řešení, které se skládalo z vymyšlení dvou nových staveb — hotelu a vysílače. Avšak byla představena i jiná varianta, která spojila dvě stavby do jedné. A byl to rotační hyperboloid Karla Hubačka.

Tato stavba je zajímavá pro nás především svým tvarem. Hyperboloidní tvar mají víc vysílačů, jako třeba Šuchovova věž v Moskvě,ale na Ještědu je to zvláštní tím, že tento tvar opakuje tvar přírodní, což je vrchol hory.

Kladem takové polohy stavby i to, že je vidět z mnoha míst v Liberci. Televizní Vysílač Karla Hubačka je neobyčejně hezky vypadá na rozhledu,je to zajímavě na něj koukat během mlhavých dnů, kdy ta hora mizí a znovu vzniká.  

Někteří lidi říkají, že každý dům či stavba má svou duši. Po seznámení s projektem Karla Hubačka dodám k tomu, že stavba je opravdu živým organismem, který se jakoby mění v prostoru. Když jste docela daleko od vrcholu hory, připadá vám, že tato stavba je fakt částí Ještědu,že je její přírodním pokračováním. Ale po přiblížení, na cestě nahoru, může se zdát, že se „hyperboloid“ ani netýká země, ale visí nad ní. Důležité je to,že stavba je samotná v okolí, je výrazná, samostatná. Bývá pocit, že ten objekt je tady náhodou, ale ta náhoda je více, než harmonická.

I když se zdá, že stavba není  moc velká, interierový prostor je objemný a funkční. 

Projekt Karla Hubačka byl někdy"vetřelcem" pro Liberec a jeho obyvatele, ale v dnešní době můžeme říct, že tato stavba je "vlastníkem" hory, celého města a jedním z nejoblíbenějších turistických míst v Česku.

Liebiegovo městečko

Tohle kouzelné městečko se nahází na Perštýnu v Liberci. A protíná se celou uličkou - Pod Branou. Ulice byla nazvána na počest hlavní památky - brány,  uzavírající severní stranu městečka. Jenž postavené jako zázemí textilní továrny na začátku 20. století.
Když jsem jen přijela a uviděla bránu, představila jsem si, že je to vstup v kouzelnou pohádku. A měla jsem pravdu. Byl to pocit, kdybych se přemístila do úplně jiného světa. Život tady plyne jinak než ve celém městě. Každý domeček je zvláštní a okouzlující, vypadá jinak ale i jedině ze všemi. Nemůžu vyjádřit všichni ti pocity, co jsem měla, ale udělala jsem spousta fotek, abyste aspoň trošku pochopili, o čem chci říct. 

Jediné, co se mi nelíbilo - velké množství dopravních značek, kteří ničejí krásu a kouzelnost celého místa. Já bych chtěla, aby v tomto místě zabránili používat ti značky, nebo aspoň auta, aby současná doba netlačila minulou.

Bytový dům Wolkerova, Sosnová 466-477, Jaromír Vacek 1964-69

     Západní fasáda

Každy obyvatel v Liberci zná tu nejpřekrásnějši, klidnou a nejzelenějši čtvrť - starý Harcov. Tady se nachází úpatí Jizerských hor, kde se tají Lidové sady, zoologická zahrada, Libercká vyšina, staré chaty, studentský koleje a samozřejmě jeden z největších panelových domů v ČR, dům Wolkerova aneb mezi Lidma Wolkerák . 

Je ho vidět z každé střeší budovy starého Harcova. Její bílou krystalickou a kůlatou fasádu je vidět ze mnohých ulic v této obci. Tuto vidětelnost mu dává unikátní poloha na prudkém svahu kopce a lesa, který ovíje z dolů a nahoru, to dává pocit náhlého objevovaní. Například když člověk jde po tichých ulicích, které vedou nahoru, a ty ulice ukrývají mohutné stromy. Najedinou se za lesním kopcem objeví bílá a elegantní velká linková loď, která vás zve , malými cestami přes malý háj k sobě na palubu. Když se člověk těmi cestami prochází, objeví se před ním jakoby terase se zelenou loukou před fasádou.
Tato budova má prudkou osnovu v podobě 1 terasy, a to je hned za loukou. První terasa se skládá z vnitřniho parkoviště a nějakých místnosti. Tato jedna terasa má výšku kolem čtyř mětrů  je obložena dekorativní cishlou terakotové barvy. Střecha teto terasy je, dalo by se říct, takovým náměstím před domem.
Po vstupu na terasu vidíme vcelku velkou plochu odlážděnou světlou zámkovou dlažbou, která má z jedné strany metalické zábradlí a je ohraničená přísnou formou obdélníku z jedná strany a ze strany druhé bílou kulatou formou. Tato plocha slouží jako náměstí, kde se scházejí děti a obyvatelé domu, aby mohli mezi sebou " pokecat", to dosvědčuje  častá přítomnost lavicčekna místě. Lavičky mají kamenný základ a drěvena sedadla. Hned za livačkami jsou květinové záhony, které jsou umístěny zprava od centrální osy náměstí.  Květinové záhony v pǔdorysu jakoby dodržuji přísnu formu hranici terasy. Výška těchto záhonů je 400-450 od spodu. V záhonech je zajímavá a bohatá vegetace. Zábradlí je uděláno ze světle hnědého pískovce . 
Zajimavé, že jestli se projít z jihu na sever podél fasády (a to je sklon kopce), tedy se objevují komfortní komunikace mezi terasami 1 a 2 . 
Z pravý strany pozorujeme počátek, základ domu.Stěny přízemní patro jsou obložené z dekorativní cihly, která má barvu světlého písku. 
Vše se dobře kombinuje se širokými skleněnými dvěrmi v temných rámech. U každého hlavního vchodu je lavice a vlastní květinový záhon. Dolní čast tohoto záhonu má kulaté světlo, které osvití prostor chodníku. Prostor chodníku je omezen čarou, která je obložena temnou dlažbou. Která opakuje obloukovou formu budovy. 
Pokud zvedneme hlavu nahoru, uvidsíme kulatou bílou fasádu západní strany. Její elegantnost zvýražnuje devět bílých vodorovných čar, které jsou ohrazeny mezi patrami. Černé zábradlí doplňuje vodorovný výraz, který ohrazuje skleněnou lodžií s černou barvou rámu. 
Některé lodžie mají dvoubarevné markýzy, což je také vhodně protože tato fasáda má dost insolace.
Co se tyče vertikální rozčlenění, to se nachází mezi každým bytem na lodžií. Jedná se i  bílá vodorná prkna s malými mezerami, což nezasahuje příliš do fasádu a předává lehkosti vnímáni. Celková kombinace těchto materiálů dává pocit, že se budova jedná o budovu, která se nachází u moře, že jde o budovu luxusního hotelu. Jeho forma kouzelně působí na člověka, protože jestli se projdeme cestičkou podél fasády, je zde stále vidě jeden rozměr viditelné plochy, totiž kdybychom chodili tam a zpátky, otevíraly by se nám nové obzory a skrývaly ty staré. Je to optická illuze, která přidává tomuto domu kouzlo.  Na východní stranu ze zapadni se venkovní částí můžeme dostat jen jedním malým průchodem. Tento průchod je těžké uvidět, schovává se z jižní strany, mezi budovou a velkým kamenným plotem. Pokud projdete tou cesto, hned za rohem se otevírá celá oblouková forma, kterou uplně není vidět v blízkosti na západní fasádě. Ten oblouk a les naproti němu působí klidnou atmosférou, útulností. Taky tady je silinice.  Architekti dobře spočítali, že okna všech ložnic jsou směrem na tento les. Chci připomenout, že les je směrem do kopce. Tato dokonalá forma v půdorysu, pro tento kopec se jakoby ho objema. Když se podíváme do nebe v noci tento oblouk a les vyvoláva pocit, že hvězdy jsou velmi blízko, že na ně můžeme dosáhnout rukou. Touto sílnicí se mužůme zpátky do klidné obce, kde jsou tiché ulici a rodinné domy se zahradou, naš bytový dům se schová také nenápadně, jak se nám objevil.

                        Severní fasáda

Hřiště válců

2. MOST

Most – dopravní stavba, jehož hlavní předností bude životnost, stabilita a pevnost. Pohled z dálky a změna vnímání, když po něm kráčíte. Most je symbol i běžný dopravní prvek. Most bude z betonu, abychom se mohli plně soustředit na jeho architektonické hodnoty.

Lokalita je v drsných horských podmínkách divoké řeky Jizery, navrhujeme most na cestě z Jizerky do Orle - Karlovský most. Řeka tvoří hranici CZ / PL. Na tomto místě dnes stojí dřevěná lávka, ale dříve zde byl železobetonový most postavený v roce 1901, který byl v roce 1982 zdemolován z důvodu uzavření hranice po válce byla, kdy nevyužívaný most zchátral. 

Důžitými částmi návrhu, stejně jako most, jsou jeho předpolí.

Dnešní dřevěná lávka je věc dočasná. Síla, elegance a konstrukce původního mostu jsou nám výzvami !

http://www.goryizerskie.pl/?file=art&art_id=406

https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_mostů_přes_Jizeru

http://fuatul-atelier-0.blogspot.cz/2015/12/fotky-z-prohlidky-mista-most-pres-jizeru.html

Fotografie původního mostu z roku 1901

Kamenná hračka fotky modelu

Platónská tělesa

Spára - model

SPÁRA

Reference - CHIMNEYING - Komínové lezení

Při lezení komínů se využívá tření mezi částmi těla a stěnami. Technika lezení závisí na šířce komínu. Pokud je úzký, lezec se opírá zády o jednu stěnu a nohama o druhou. Ruce se opírají buď o stejnou stěnu jako nohy nebo, u širších komínů, na stěně pod zády. V širokých komínech je nutné lézt rozporem, který tvoří roztažené nohy a ruce.

Na našich pískovcových skalách jsou komíny velmi časté. Právě jimi vedli první volně lezené cesty. Dokonalé zvládnutí komínové techniky spolu s velkým třením hrubého pískovce dávalo prvovýstupcům takovou jistotu, že komíny zpravidla nejsou zajištěné ani jedním kruhem. K přelezení takových výstupů je tedy nutné dobře zvládnout techniku. Pro lezení komínů je nutné vhodné oblečení, které jednak chrání tělo před odřením a zároveň zvyšuje tření. V důsledku tření může dojít k poničení oděvu a výstroje.

1. Adršpašské skály

2. Yankee Doodle Canyon – Washington D.C.

3. Rozporový komín – Kurtovy věže - Tisá