pondělí 22. února 2016

Píseň o slunci, zemi, vodách a tajemství ohně

K východu obrácena okna osamělého
praskala, řeřavá, blížícím se požárem dne;
na bledých tvářích vzňala se nádhera krve
a stoupáním k výši opilé srdce pělo svou píseň
o slunci a zemi, vodách a tajemství ohně.

Slunce! Smrtelné utkvělým zrakům! Ohnivý prameni žízně!
Nehnuté a v illusi přicházející. Nehnuté a v illusi odcházející!
Metající a ztravující stíny! Pohrávající s nocí!
Mlčenlivé!
Zda vzpomínáš na onen výkřik nesený věky,
když prvně pohnul se život, zmámen tvou září,
a ztrnulý v extasi úžasu na kolenou z nocí se zapotácel?
Když tíží úsměvu tvého procitly větry země a duší
a tisíce etherných křídel, zajatých v záři tvých světel,
když bilo v tvé mřížení, zvonící strunami harfy neviditelné?
A tichem zvrácených lesů, staletími očekávání,
když prvně letěla bolestná píseň, toužící vysvobození,
a láskou a žízní tvé dějiny pěla,
zářící Vězniteli,
Uvězněný!

Země! Bloudící věky!
Spoutaná suggescí věčného zraku, jenž za dne uzavřen září
se otvírá v nocích a v zelených hloubkách fosforeskuje
a ztrnulý v neznámém pohnutí zasrší najednou tisíci jisker
a každé tvé hnutí provází v tanci tvém prostorem světů!
Lodi, zakletá v jediném kruhu, plavíš se věky,
a hodiny, záhadní lodníci mlčenliví,
střežící tvé cizince nesčíslné,
s paluby toužebně do dálek se dívající,
zrádně dumající o osvobození,
věky a věky, v jediném kruhu plavíš se věky,
však vlny, jež házíš, v tisíci kruzích se vlní až k břehům
Nového času.

Vody! Zrcadla výší, kde staletí hasly obrazy hvězd!
Zrádné, jež v tisících polibcích jste líbaly život
a zajetí země pokryly krásou a v poledních slunce
byly jste lázní a vínem a tisíckrát zdvižené žárem
znova a znova se vracely k útěše země!
Z růží a fial a rosy jste utkaly vonný šat jiter
a lákaly k sobě zraky – a blesky!
Básník, jenž bloudí po vašich březích,
v závrati vašich žíznivých hlubin,
z vašeho ticha se opíjí bolestnou vzpomínkou věků,
kdy dech Nejvyššího se nad námi vznášel,
a vaše bouře je mu odrazem tvůrčího gesta,
jež letělo od pólu k pólu,
osudné zdvižení ruky Rozsévající.
Neboť ve vašich hlubinách staletí dřímaly obrazy budoucích palem,
ledové vegetace větrů na oknech zajatého,
a dřív, nežli na zemi ve vašich vlnách šuměly lesy, zvonila jara,
jahody volaly krátkou svou sladkost a vůni šepotem květů,
marné polibky bytostí vřely, slzy hořely světlem
a zaštkaly poslední křeče nenarozených.

Tajemství ohně! Osvobozující!
Zářící symbole Všudypřítomného!
Hrdé dechnutí síly! Objetí změněné v světlo!
Pnoucí se k výši!
Illuse barev sesutá v jediný požár!
Jazyky zářící nad hlavami svatých!
Zahrady plamenů, ukryté v hlubinách věcí,
kvetoucí slávou přechodů z viditelného v neviditelné!
Hle, duše silných bloudí v alejích vašich svou láskou
a jako milostná píseň zvoní jim šepot uznání vašich,
plameny, přátelé nového větru!
Vítězní ve vás zapalují své pochodně pro soumraky příštího času,
a bolest tisíců tam bloudí a láme vaše krvavé, chvící se květy,
a nahýma rukama vytrhává ze žhavé koruny jejich listí jak z růží,
a hází je změněné v světlo a vůni
na cestu duší.

BŘEZINA, Otokar. Básnické spisy. Vyd. v Akcentu 1. Třebíč: Akcent, 2009. Čeští kandidáti Nobelovy ceny. ISBN 978-80-7268-617-9.

Žádné komentáře:

Okomentovat