začít. Kde a jak? Než začnu rozvrhovat místnosti, schody a okna, chtěl bych (si) položit několik otázek. Plánovat máme zevnitř, bez kontextu, bez faktického místa nebo typu okolní zástavby. Kliku i náhrobek jsme plánovali pro sebe - byli jsme architektem i klientem v jedné osobě. Teď i povaha klienta - čtyřčlenná rodina - zavání archetypálností úkolu. Jediným vodítkem, nebo limitem teda je 50-150m2 užitné plochy na 500m2 pozemku. Minimálně 350m2 tedy zůstane nezastavěných (a to v případě jednopodlažní stavby maximálního rozsahu). Nevyplatilo by se čtyřčlenné rodině půlku prodat a tu svoji zastavět intenzivně? Je to možné řešení? To samozřejmě ovlivní řešení vnějších prostor domu, které jsou nezpochybnitelně jeho součástí. Vypadá to tedy, že spíš než o jedno dobré řešení by nám mělo jít o odpověď na to jak bydlení navrhovat - náš vlastní přístup, který pak půjde aplikovat na konkrétní případy. Co když ten ale právě preferuje všechny lokální typologický, topografický i kulturní specifika? Jde to vyloučit, nebo fiktivní pozemek znamená i fiktivní kontext - který si můžeme pro naše potřeby domyslet? Je čtyřčlenná rodina konkrétní (tatínek filozof, maminka botanistka) nebo jde o cílovou skupinu? Jan Jehlík píše o architektuře a urbanismu jako o tom samém, akorát v jiném měřítku - kdy to však nepředstavuje dva různé světy nebo pohledy, ale jedno kontinuum, ze kterého nelze vyjímat. Samozřejmě by to šlo brát i obráceně - že stavíme na dosavadní planinu a naším zásahem určíme charakter budoucí zástavby stejně jako dům ovlivní své dosud nedefinované obyvatele (přidáme-li skleník, stanou se nadšenými pěstiteli kaktusů a velká knihovna z nich udělá rodinu sečtělou) Na tom všem podle mě záleží a ovlivní to práci i výstup. Myslím, že by bylo fajn si tyhle otázky ujasnit hned ze začátku aby se k nim nedocházelo až na odevzdávkách jako se tomu stalo u klik a hrobů - "je to klika pro konkrétní typ stavby, stojí hrob na hřbitově nebo v krajině?"
Takže začínám tam, kde to tyhle otázky umožňují. V obecnostech. Nejprve intence. Co od domu chci a postupně k tomu, jak toho dosáhnout.
Hlavní je pocit bezpečí. To evokuje charakter pevnosti, a do jistý míry asi správně. Nejde uplně o racionální uvažování o zabezpečení proti vloupání, ale spíš iracionální vnímání těla vůči domu - tak aby se člověk cítil pohodlně musí se cítit v bezpečí. Souvisí to s tou Gehlovskou poučkou o lavičkách - že člověk si chce sednout na takovou lavičku, která má záda ke zdi a dobrý výhled na okolní prostranství. Existuje i další důvod proč si lidé často sedají do zadních řad raději, než do těch předních - je to instinkt mít co nejvíc děje před sebou a co nejméně za sebou. Stejně to podle mě funguje uvnitř. V našem bytě na Pražské je v rohu obývacího pokoje sedačka. Nejoblíbenější místo je v rohu, kde se člověk opírá o dvě zdi. Tahle definovanost prostoru, rozměrem blízkého lidskému tělu, ten pocit bezpečí přináší. Fascinují mě výklenky. Nejen že přináší další rozmanité způsoby obývání, ale jejich velikost odpovídající měřítku lidského těla je tím po čem jdu. Třeba bow-wow mají takový výklenek v Asama house. Člověk si tam tak akorát lehne, nebo sedne s nohama nahoru a opře se o ostění, nebo si tam sedne pár lidí vedle sebe. Zároveň se člověk od domu nevzdaluje a sedí přímo v něm. Stejně tak i ten výklenek v Mullerově vile od Loose. Je o to lepší že oddělen schody a nabízí onu kombinaci bezpečí a zároveň výhledu - kontroly. Jose Quetglas píše: "Všechnu Loosovu architekturu můžeme vysvětlit jako obal lidského těla." Chci teda dům s tímto pocitem, se škálou výklenků a zákoutí - chci tu pozitivní semknutost prostorů.
Zároveň mi je na Loosově raumplanu sympatické jak umí oddělovat prostory. Jde to i jinak než jen příčkou. Láká mě rúzná výška podlahy i stropů místností na sebe navazujících. Jednak ty rozdíly, schody, schůdky vytváří hranice na kterých jde sedět, také člověka se kterým máme vizuální kontakt, ale je na jiné výškové úrovi vnímáme jako "někde jinde". Zároveň existuje komunikace ale ze dvou prostorů se nedělá jeden. Stejně tak i použití "oken" i na vnitřních zdech. Bohatost pohledů a oddělení jenom na určitě úrovni. Oba tyto aspekty nacházim i u Fujimota, ten to bere do extremu. Otázkou pak je jestli je ten dům pořád bydlením - něčím ze své podstaty neextrémním nebo experimentem. Každopádně si od něj jde něco vzít a to pak aplikovat, i když ne v takové intenzitě. Různorodost prostorů je super. Podobně i u těch venkovních. John Pawson má svém vlastním domě dvorek, který je spíš pokračováním místnosti ven z domu, než cokoliv jiného. Akorát ztrácí strop. Tam už ale záleží na kontextu, okolní zástavbě etc.
"Vzdělaný člověk se nedívá z okna. Jeho okno je z matného skla. Je tam proto, aby do místnosti vniklo světlo, nikoliv proto, aby jím prošel pohled". To řekl Loos Corbusierovi. Dobře to ilustruje rozdíl v užití tak základního elementu jako je okno u obou velikánů. Loosovy okna jsou často zakrytá, nábytek je usazen tak aby se k nim sedalo zády. To hraje dokaret s tím pocitem bezpečí. Člověk sleduje dobře osvětlený prostor - sedí v hledišti, jevištěm je interier domu. Corbík oproti tomu okny rámuje výhled, krajinu. Jeho domy jsou přirovnávány k fotoaparátu. V tom ohledu myslím, že by měl mít interier pevná záda a otevřené oči. Je možné aby jedno okno fungovalo v obou směrech? U stropu vysoké haly je okno, člověk stojící v hale vnímá pouze dopadjící světlo, vyjde po schodech na galerii. Odsuď vidí krajinu. Rozhodnout, kde bude pouze přicházet světlo - kde zůstane pozornost na vnitřku. A kde bude dům vyhlížet ven. V tom ohledu myslím, že by měl mít interier pevná záda a otevřené oči. Chci dům bohatý růzností prostorů, ne rozměry.
Samotný rozložení domu začíná v diagramu. Namísto hotových místností za jednotlivý bublinu pokládám základní aspekty, který podle mě rodinný dům představuje. Ty pak kolem sebe vytvoří jednotlivé místnosti. Jednotlivé prvky mají většinou i nějakou symbolickou nebo fenomenologickou hodnotu. Vchod, Krb, Roddiný stůl, postel, knihovna.
.jpg)
