“Svítá. Nejistym krokem opouštim Papírák. Stoupám směrem k Pražský a střízlivim. Terasy Lazebnickýho vrchu jsou odměnou za přemožený převýšení. Vstupuju do dlouhý bílý chodby a zavírám za sebou velký dveře. Jsem ve tmě. V bezpečí. Na chvíli zavřu oči a nechám na ruce týct horkou vodu. Pak sedim na konci chodby a přemýšlim o životě. Naproti, na druhym konci, je světlo. Takový světlo prej lidi viděj, když umíraj. Já jsem dneska taky málem umřel.
Sundavám ze sebe oblečení a pokračuju pod sprchu. Nalevo je zeď bílá a hladká, napravo bloky kamene. Takhle na boso cejtim i kamenou podlahu. Přemítám nad uplynulou nocí a všechny výčitky mizí spolu s vodou ve spárách mezi kameny. Další krok a z obou stran se na mě valí proud vzduchu. Přibližuji se. Ve světle před zrcadlem ladim poslední detaily. Otvírám dveře a přede mnou se otvírá pohled na město, na hory. Tak zase za týden.”
Toaleta z francouzského toilette - původně označení pro obal na oblečení. Než se slovo stalo synonymem pro záchod, označovalo častý námět tehdejších umělců - ranní hygienu. Proces, rituál, začátek dne.
Ve veřejném prostoru se dá žít, jíst, pít, potkávat a za přízně počasí snad i spát. Prostor pro ranní hygienu důstojně a v soukromí však většinou postrádám. To vidím jako další příčinu potřeby stahovat se do vlastního bydliště a překážku trávení času venku. Město chápu jako velké obydlí, mající svou kuchyň i obývák. Já se jej snaží doplnit o příslovečnou koupelnu.
Na terasy Lazebnického vrchu (na pomezí hospodského Papírového náměstí a centra města) umisťuji dlouhou bílou stěnu, ta se opírá o kamenou zeď a izoluje ji do vnitřního prostoru toalety. Ten je především lineární. Proces ranní hygieny je možné rozložit do jednotlivých úkonů a ty podle určité logiky seřadit. Záchod, sprcha, osušení, zrcadlo. Celý interier je osvětlen pouze matně skleněnými dveřmi na konci chodby a uživatel toalety se tak postupně přibližuje světlu od těch úkonů co světlo nepotřebují až po ty kde je nezbytné.
Žádné komentáře:
Okomentovat