Než se dostanu k samotnému popisu
mnou vybrané stavby, chtěl bych nejdříve vyzdvihnout důvod, proč jsem si vůbec
tuto stavbu pro svou práci vybral. Myslím si, že pokud je třeba mluvit o
charakteru stárnutí stavby je důležité vzít v úvahu „poslání“ stavby (pokud
jde o muzeum, tak jeho zaměření). Taky je nutné si uvědomit, že stárnutí se
nemusí projevovat jenom na fasádě samotné stavby ale i na jejím konceptu (účelu
za jakým byla postavena).
Muzeum vojenství v Drážďanech
je typickým příkladem post-moderního „přežvýkání“ problému, jenž trápí svět od
jeho počátku. Válka. V žádném případě
se nejedná o ojedinělé téma, ba právě naopak, což se v tomto muzeu snaží
autor stavby (americký architekt) Daniel Libeskind podat nekonvenčním způsobem.
V muzeu nejde o klasickou, strohou,
pietní expozici vojenské techniky, právě naopak středem pozornosti, jak ve
vojenství a válkách je člověk, tak proč by tomu mělo být jinak i v muzeích,
jejichž posláním je vlastně člověku připomínat hrůzy s tím spojené. V muzeu
jde především o zdůraznění tématu, které by mělo v účastníkovi vyvolat pocit
zamyšlení minimálně na 1 hod. po jeho opuštění, a tento pocit je v účastníkovi
podprahově vyvoláván právě prostorem ve kterém se nachází.
Pokud se zamyslíme nad výše
sepsaným odstavcem, skoro nás zarazí, jak radikálně se dá v tomto případě myšlenka
architektonicky koncipovat. Doslova „propíchnout“ dům ocelovým klínem šípového
tvaru. Nic radikálnějšího snad militantní charakter válečné devastace není
schopné v exteriéru takto naevokovat. Je důležité, že klín, jímž je stavba
proražena, není pouze efektním „lákadlem“ pro návštěvníky ale lépe, že je
součástí expozičního konceptu. Jednak je nasměřován na místo na obloze, odkud
13. února 1945 začaly spojenecké letouny bombardovat saskou metropoli a sklon
jeho stěn údajně odpovídá úhlu, pod nímž na město dopadaly bomby a změnily ho
na konci druhé světové války v hromadu sutin. A jednak je také součástí
vytváření stísněného a zdeformovaného interiéru stavby, která tak vyvolává v
člověku depresivní nálady, což jde ruku v ruce s jeho expozicí.
Na této stavbě obdivuji propojení
moderního s klasickým, což konkrétně zde k sobě sedí ale zároveň se i
odpuzuje. Je důležité stavbu vnímat jako celek jako nával skutečných
historických faktů a událostí, jež mají být návštěvníkovi podány svérázným,
kvalitním ale přitom zajímavým způsobem. Pokud se však člověk zaměří pouze na
fotografie stavby, nebo její zevnějšek cítí se být provokován čistě designovým
akcentem, což je špatně. Je nutné spojit se s architekturou těchto rozměrů
fyzicky nejen zvenčí, ale i zevnitř. Protože pouze tak dojde ke správnému dojmu,
jenž je v mnoha částech nepříjemný, ale je správný.
Téma, pro které bylo muzeum vytvořeno,
je velmi důležité pro ovlivnění budoucích generací, a myslím si, že čím lépe
bude architektonicky muzeum zpracováno tím „prospěšnější“ bude mít vliv
vytvoření si objektivnějšího názoru na militantnost a její dopad. Je dobré, že
se v tomto případě nesklouzlo ke strohé pietní stavbě za účelem „nudné“
bohaté expozice v podobě letadel a zbraní, ale že bylo vytvořeno kvalitně
zpracované architektonické dílo, jež není pouze konvenčním výstavním prostorem,
ale i chrámem k zamyšlení, a odkazem pro budoucí generace.
Žádné komentáře:
Okomentovat