Fotky z výstavy 'Veřejná toaleta' na libereckém magistrátu

Díky všem, kdo se včera učastnili přípravy, instalace i následné vernisáže.

Info o výstavě na webu FUA

Oprava - Jakub Trčka UDAII

 Než se dostanu k samotnému popisu mnou vybrané stavby, chtěl bych nejdříve vyzdvihnout důvod, proč jsem si vůbec tuto stavbu pro svou práci vybral. Myslím si, že pokud je třeba mluvit o charakteru stárnutí stavby je důležité vzít v úvahu „poslání“ stavby (pokud jde o muzeum, tak jeho zaměření). Taky je nutné si uvědomit, že stárnutí se nemusí projevovat jenom na fasádě samotné stavby ale i na jejím konceptu (účelu za jakým byla postavena).

Muzeum vojenství v Drážďanech je typickým příkladem post-moderního „přežvýkání“ problému, jenž trápí svět od jeho počátku. Válka.  V žádném případě se nejedná o ojedinělé téma, ba právě naopak, což se v tomto muzeu snaží autor stavby (americký architekt) Daniel Libeskind podat nekonvenčním způsobem.  V muzeu nejde o klasickou, strohou, pietní expozici vojenské techniky, právě naopak středem pozornosti, jak ve vojenství a válkách je člověk, tak proč by tomu mělo být jinak i v muzeích, jejichž posláním je vlastně člověku připomínat hrůzy s tím spojené. V muzeu jde především o zdůraznění tématu, které by mělo v účastníkovi vyvolat pocit zamyšlení minimálně na 1 hod. po jeho opuštění, a tento pocit je v účastníkovi podprahově vyvoláván právě prostorem ve kterém se nachází.

Pokud se zamyslíme nad výše sepsaným odstavcem, skoro nás zarazí, jak radikálně se dá v tomto případě myšlenka architektonicky koncipovat. Doslova „propíchnout“ dům ocelovým klínem šípového tvaru. Nic radikálnějšího snad militantní charakter válečné devastace není schopné v exteriéru takto naevokovat. Je důležité, že klín, jímž je stavba proražena, není pouze efektním „lákadlem“ pro návštěvníky ale lépe, že je součástí expozičního konceptu. Jednak je nasměřován na místo na obloze, odkud 13. února 1945 začaly spojenecké letouny bombardovat saskou metropoli a sklon jeho stěn údajně odpovídá úhlu, pod nímž na město dopadaly bomby a změnily ho na konci druhé světové války v hromadu sutin. A jednak je také součástí vytváření stísněného a zdeformovaného interiéru stavby, která tak vyvolává v člověku depresivní nálady, což jde ruku v ruce s jeho expozicí.

Na této stavbě obdivuji propojení moderního s klasickým, což konkrétně zde k sobě sedí ale zároveň se i odpuzuje. Je důležité stavbu vnímat jako celek jako nával skutečných historických faktů a událostí, jež mají být návštěvníkovi podány svérázným, kvalitním ale přitom zajímavým způsobem. Pokud se však člověk zaměří pouze na fotografie stavby, nebo její zevnějšek cítí se být provokován čistě designovým akcentem, což je špatně. Je nutné spojit se s architekturou těchto rozměrů fyzicky nejen zvenčí, ale i zevnitř. Protože pouze tak dojde ke správnému dojmu, jenž je v mnoha částech nepříjemný, ale je správný. 

Téma, pro které bylo muzeum vytvořeno, je velmi důležité pro ovlivnění budoucích generací, a myslím si, že čím lépe bude architektonicky muzeum zpracováno tím „prospěšnější“ bude mít vliv vytvoření si objektivnějšího názoru na militantnost a její dopad. Je dobré, že se v tomto případě nesklouzlo ke strohé pietní stavbě za účelem „nudné“ bohaté expozice v podobě letadel a zbraní, ale že bylo vytvořeno kvalitně zpracované architektonické dílo, jež není pouze konvenčním výstavním prostorem, ale i chrámem k zamyšlení, a odkazem pro budoucí generace.