ROK NA FUA

Nikdy jsem moc nechápala rozdíl mezi Moravou a Čechami, dokud jsme v rámci jedné z exkurzí nenavštívili Brno. Nejen, že architektonické styly se liší, ale hlavně lidé a jejich chování. Usměvaví, příjemní obyvatelé, stále jezdící na kole a spousty kulturního života. To se jen tak nevidí, zvlášť u nás, "v Sudetech".  Co ulice, to poklad. Uchvátily mě hlavně vily a sochy, kterých je Brno plné, takže fotoaparát jel na plné obrátky po celou dobu výletu.
 Centrum není tak rušné, je tam spoustu klidu, prostoru a přiměřeně turistů - např. ve srovnání s Prahou. Dopravování po městě je asi stejné jako všude jinde - chaos nad chaos, spousta tlačících se lidí na záda jiných lidí, přestupy a stále zapnutá GPS lokace pro návštěvníky, co jsou tam prvně. Ač tedy, pojmenování "Šalina", mě absolutně nechytlo.
Takže, "Poučení z Brna"? Měla jsem se narodit v Brně.

Na to navazuje také "Poučení z Ludviga Miese" a návštěva vily Tugendhat, která byla opravdu nezapomenutým zážitkem. Pocit, když stojíte před Onyxovou stěnou a slunce ji prosvětluje, je ohromující. Celý dům je přesně takový, jak ho popisuje ve svém románu1 Simon Mawer. Nadčasové myšlení a vychytané detaily napříč technologiemi.

 Architektura je odrazem lidí, kteří v ní žijí, odráží se v ní myšlení, kultura i charakter. Miese dobře věděl, pro koho ten dům staví a jací lidé tam budou trávit svůj život, a to si myslím, že by měl být cíl i úspěch každého architekta. Stavět domy pro lidi, nikoliv pro oči.

 Z prvního ročníku architektury mám ale dost rozporuplné pocity, protože jsem očekávala něco jiného. Samozřejmě nám to přineslo spoustu přátel, zážitků, výletů, dobrý i špatných zkušeností.... Ale způsob "odstrčených prváků" není úplně nejlepší varianta a styl "nauč se sám" ještě méně. Určitě bychom měli už od začátku být součástí ostatních ateliérů, abychom se měli na koho obrátit, mohli "okukovat" jak kdo pracuje, nasávali zkušenosti a věděli bychom, co se od nás bude v dalších ročnících očekávat. Chybí mi tu workshopy a externisti, kteří by nám ukazovali i praktickou stránku věci a předávali nám své zkušenosti - zvlášť teď, dokud ještě naše hlavy nejsou svázané normami a technologiemi. Bylo by to přínosné jak pro vyšší ročníky, kterým bychom mohli být k dispozici nejen jako pomocníci, tak i pro nás. Je mi to opravdu líto, protože architektura jako taková mě nesmírně naplňuje a zajímá, zatímco v prvním ročníku to zatím bylo tak, že se plácám sem a tam a hledám směr.
Ale za co jsem velmi ráda, tak to je bohatá knihovna s otevírací dobou až do půlnoci a veliký ateliér! A věřím, že se to všechno v dalším ročníku zlepší.

^{1 Skleněný pokoj, Simon Mawer, FLEET, 2009.}