Herringbone house v Londýně

Než začnu přímo popisovat dům Herringbone v Londýně, chtěl bych se zastavit nad kritériem, podle kterého jsme stavbu měli vybírat a také popsat. Mluvíme-li o stárnutí architektury je potřeba rozlišovat několik faktorů, které výslednou životnost vytváří. Dokončením stavby (do jisté míry dokončením návrhu) započíná dvojí stárnutí. Stavba je sice hotová, čistá, ale nikdy se uplně nepřestává měnit – dřevo šedne, omítka bledne a dům sbírá patinu. Mění se tedy samotná stavba. Na druhou stranu je hotový návrh stavby, který třeba zohledňuje současné trendy, znalosti, technologcké možnosti a jiné. Ty se však také nepřestávají vyvíjet, společně s veřejným míněním společenskou atmosférou a estetickým vnímáním se tedy mění celý svět kolem stavby. Jde tedy o dvojí stárnutí – i kdyby bylo možné stavbu z fyzického hlediska zcela zakonzervovat, stále může zastarávat.
Příjmáme, že krásné je co je pravdivé. V tom případě jsem toho názoru, že aby budova dobře stárla musí být pravdivá v tom, kdy byla postavena. Ani snad že by musela být vyjádřením tehdejšího zeitgeistu. Snad radši správně vycházet z minulosti místa a společnosti, (možná i tradice) ale plně brát v potaz možnosti i omezení dnešní doby. To všechno má i co do činění s kontextem místa a další.

Všechny tyhle předpoklady podle mě dobře naplňuje Herringbone house od atelieru Chanchan. Malý rodinný dům postavený v historické zástavbě Londýna, v blízkosti gotického kostela a v těsném sousedství typických britských řadovek. Jeho prvním a snad nejcharakterističtějším znakem je cihlová fasáda uspořádaná do vzoru tzv. Rybí kosti – odsud název Herringbone. Samotné užití odhalené cihly ve fasádě není nic nového – obzvlášť ne v Anglii, kde je to často i nařízeno. Atypické je tedy to uspořádání. Samotný vzor je ale zase tradičně užíván na oblečení. Je to teda netradiční užití něčeho extrémně tradičního a časem ověřeného. Cihla má ale i sílu v otázce stárnutí fyzického. Fasáda domu se špiní, sbírá prach ať chceme nebo ne. V tomhle ohledu jsou to především baráky s lesklou, až abstraktně čistou fasádou, které podle mě stárnou špatně. Ta zamýšlená abstraktní čistota selhává uchopit granularitu reality a výsledek působí o to špinavěji. V případě cihel však dům sbírá patinu do textury spár mezi cihlami. Další věcí je že cihla příjemně člení větší plochu na malé, pro člověka snadno uchopytelné části, zároveň se ale neztrácí jednota celku.
Hmotové a typologické řešení domu vychází v první řadě z atypického pozemku, který se směrem od olice zužuje. Ačkoliv dům z anglické typologie do jisté míry čerpá, samotnou řadovku nenapodobuje. Do ulice se dům neotvírá, naopak. Prostor předního dvorku je od ulice oddělen ne plotem, ale stěnou, vzniká tedy svébytný a soukromý venkovní prostor do kterého se může dům bez obav otevřít. Prostor je vymezen ulicí, částí domu, která lícuje s ulicí a částí, která ustupuje. Podobně se to opakuje na druhé straně, kde je uzoučký zbytek pozemku krásně využit do intimnějšího zadního dvorku se sezením a břízami. Umístění ložnic do horního patra s úzkou chodbou nad schody je taktéž stará věc. Naopak propojení prostoru kuchyně, obývacího pokoje a dvorku je spíš přínos současnější. Atypické je taky provedení schodiště, kde jsou jednotlivé stupně zakonzolovány do stěny a zábradlí spuštěno zeshora.

Samotné téma současnosti nebo tradice často skončí na zbagatelizované úrovni u diskuze o rovných a sedlových střechách. I v rámci toho, se dům zachoval tak jak v jinde. Někde mezi. Lícující část dává do ulice poznat sedlovou střechu ze které je v prostorech ložnic vytěženo nejvíc (zmenšení prostoru, světlík a podobně) a ustpující část má střechu rovnou. Nemyslím, že je dům v čemkoliv přelomový nebo revoluční. A v tom si myslím je jeho schopnost stárnout s důstojností. Vím, nebude jedním z domů na které se i po půl století budou jezdit dívat znovu a znovu ohromění studenti architektury, ale taky se z něj nebude experiment co se nepovedl. Do svého okolí tak vstupuje s vlastní identitou a není další anonymní řadovkou, ale také je daleko od toho být vetřelcem.

otázky, intence a reference

začít. Kde a jak? Než začnu rozvrhovat místnosti, schody a okna, chtěl bych (si) položit několik otázek. Plánovat máme zevnitř, bez kontextu, bez faktického místa nebo typu okolní zástavby. Kliku i náhrobek jsme plánovali pro sebe - byli jsme architektem i klientem v jedné osobě. Teď i povaha klienta - čtyřčlenná rodina - zavání archetypálností úkolu. Jediným vodítkem, nebo limitem teda je 50-150m2 užitné plochy na 500m2 pozemku. Minimálně 350m2 tedy zůstane nezastavěných (a to v případě jednopodlažní stavby maximálního rozsahu). Nevyplatilo by se čtyřčlenné rodině půlku prodat a tu svoji zastavět intenzivně? Je to možné řešení? To samozřejmě ovlivní řešení vnějších prostor domu, které jsou nezpochybnitelně jeho součástí. Vypadá to tedy, že spíš než o jedno dobré řešení by nám mělo jít o odpověď na to jak bydlení navrhovat - náš vlastní přístup, který pak půjde aplikovat na konkrétní případy. Co když ten ale právě preferuje všechny lokální typologický, topografický i kulturní specifika? Jde to vyloučit, nebo fiktivní pozemek znamená i fiktivní kontext - který si můžeme pro naše potřeby domyslet? Je čtyřčlenná rodina konkrétní (tatínek filozof, maminka botanistka) nebo jde o cílovou skupinu? Jan Jehlík píše o architektuře a urbanismu jako o tom samém, akorát v jiném měřítku - kdy to však nepředstavuje dva různé světy nebo pohledy, ale jedno kontinuum, ze kterého nelze vyjímat. Samozřejmě by to šlo brát i obráceně - že stavíme na dosavadní planinu a naším zásahem určíme charakter budoucí zástavby stejně jako dům ovlivní své dosud nedefinované obyvatele (přidáme-li skleník, stanou se nadšenými pěstiteli kaktusů a velká knihovna z nich udělá rodinu sečtělou) Na tom všem podle mě záleží a ovlivní to práci i výstup. Myslím, že by bylo fajn si tyhle otázky ujasnit hned ze začátku aby se k nim nedocházelo až na odevzdávkách jako se tomu stalo u klik a hrobů - "je to klika pro konkrétní typ stavby, stojí hrob na hřbitově nebo v krajině?"


Takže začínám tam, kde to tyhle otázky umožňují. V obecnostech. Nejprve intence. Co od domu chci a postupně k tomu, jak toho dosáhnout.
Hlavní je pocit bezpečí. To evokuje charakter pevnosti, a do jistý míry asi správně. Nejde uplně o racionální uvažování o zabezpečení proti vloupání, ale spíš iracionální vnímání těla vůči domu - tak aby se člověk cítil pohodlně musí se cítit v bezpečí. Souvisí to s tou Gehlovskou poučkou o lavičkách - že člověk si chce sednout na takovou lavičku, která má záda ke zdi a dobrý výhled na okolní prostranství. Existuje i další důvod proč si lidé často sedají do zadních řad raději, než do těch předních - je to instinkt mít co nejvíc děje před sebou a co nejméně za sebou. Stejně to podle mě funguje uvnitř. V našem bytě na Pražské je v rohu obývacího pokoje sedačka. Nejoblíbenější místo je v rohu, kde se člověk opírá o dvě zdi. Tahle definovanost prostoru, rozměrem blízkého lidskému tělu, ten pocit bezpečí přináší. Fascinují mě výklenky. Nejen že přináší další rozmanité způsoby obývání, ale jejich velikost odpovídající měřítku lidského těla je tím po čem jdu. Třeba bow-wow mají takový výklenek v Asama house. Člověk si tam tak akorát lehne, nebo sedne s nohama nahoru a opře se o ostění, nebo si tam sedne pár lidí vedle sebe. Zároveň se člověk od domu nevzdaluje a sedí přímo v něm. Stejně tak i ten výklenek v Mullerově vile od Loose. Je o to lepší že oddělen schody a nabízí onu kombinaci bezpečí a zároveň výhledu - kontroly. Jose Quetglas píše: "Všechnu Loosovu architekturu můžeme vysvětlit jako obal lidského těla." Chci teda dům s tímto pocitem, se škálou výklenků a zákoutí - chci tu pozitivní semknutost prostorů.

 Zároveň mi je na Loosově raumplanu sympatické jak umí oddělovat prostory. Jde to i jinak než jen příčkou. Láká mě rúzná výška podlahy i stropů místností na sebe navazujících. Jednak ty rozdíly, schody, schůdky vytváří  hranice na kterých jde sedět, také člověka se kterým máme vizuální kontakt, ale je na jiné výškové úrovi vnímáme jako "někde jinde". Zároveň existuje komunikace ale ze dvou prostorů se nedělá jeden. Stejně tak i použití "oken" i na vnitřních zdech. Bohatost pohledů a oddělení jenom na určitě úrovni. Oba tyto aspekty nacházim i u Fujimota, ten to bere do extremu. Otázkou pak je jestli je ten dům pořád bydlením - něčím ze své podstaty neextrémním nebo experimentem. Každopádně si od něj jde něco vzít a to pak aplikovat, i když ne v takové intenzitě. Různorodost prostorů je super. Podobně i u těch venkovních. John Pawson má svém vlastním domě dvorek, který je spíš pokračováním místnosti ven z domu, než cokoliv jiného. Akorát ztrácí strop. Tam už ale záleží na kontextu, okolní zástavbě etc.

"Vzdělaný člověk se nedívá z okna. Jeho okno je z matného skla. Je tam proto, aby do místnosti vniklo světlo, nikoliv proto, aby jím prošel pohled". To řekl Loos Corbusierovi. Dobře to ilustruje rozdíl v užití tak základního elementu jako je okno u obou velikánů. Loosovy okna jsou často zakrytá, nábytek je usazen tak aby se k nim sedalo zády. To hraje dokaret s tím pocitem bezpečí. Člověk sleduje dobře osvětlený prostor - sedí v hledišti, jevištěm je interier domu. Corbík oproti tomu okny rámuje výhled, krajinu. Jeho domy jsou přirovnávány k fotoaparátu.  V tom ohledu myslím, že by měl mít interier pevná záda a otevřené oči. Je možné aby jedno okno fungovalo v obou směrech?  U stropu vysoké haly je okno, člověk stojící v hale vnímá pouze dopadjící světlo, vyjde po schodech na galerii. Odsuď vidí krajinu.  Rozhodnout, kde bude pouze přicházet světlo - kde zůstane pozornost na vnitřku. A kde bude dům vyhlížet ven. V tom ohledu myslím, že by měl mít interier pevná záda a otevřené oči. Chci dům bohatý růzností prostorů, ne rozměry.

Samotný rozložení domu začíná v diagramu. Namísto hotových místností za jednotlivý bublinu pokládám základní aspekty, který podle mě rodinný dům představuje. Ty pak kolem sebe vytvoří jednotlivé místnosti. Jednotlivé prvky mají většinou i nějakou symbolickou nebo fenomenologickou hodnotu. Vchod, Krb, Roddiný stůl, postel, knihovna.

Jít za světlem

“Svítá. Nejistym krokem opouštim Papírák. Stoupám směrem k Pražský a střízlivim. Terasy Lazebnickýho vrchu jsou odměnou za přemožený převýšení. Vstupuju do dlouhý bílý chodby a zavírám za sebou velký dveře. Jsem ve tmě.  V bezpečí. Na chvíli zavřu oči a nechám na ruce týct horkou vodu. Pak sedim na konci chodby a přemýšlim o životě. Naproti, na druhym konci, je světlo. Takový světlo prej lidi viděj, když umíraj. Já jsem dneska taky málem umřel.

Sundavám ze sebe oblečení a pokračuju pod sprchu. Nalevo je zeď bílá a hladká, napravo bloky kamene. Takhle na boso cejtim i kamenou podlahu. Přemítám nad uplynulou nocí a všechny výčitky mizí spolu s vodou ve spárách mezi kameny. Další krok a z obou stran se na mě valí proud vzduchu. Přibližuji se. Ve světle před zrcadlem ladim poslední detaily. Otvírám dveře a přede mnou se otvírá pohled na město, na hory. Tak zase za týden.”

Toaleta  z francouzského toilette  - původně označení pro obal na oblečení. Než se slovo stalo synonymem pro záchod, označovalo častý námět tehdejších umělců  - ranní hygienu. Proces, rituál, začátek dne.
Ve veřejném prostoru se dá žít, jíst, pít, potkávat a za přízně počasí snad i spát. Prostor pro ranní hygienu důstojně a v soukromí však většinou postrádám. To vidím jako další příčinu potřeby stahovat se do vlastního bydliště a překážku trávení času venku.  Město chápu jako velké obydlí, mající svou kuchyň i obývák. Já se jej snaží doplnit o příslovečnou koupelnu.
Na terasy Lazebnického vrchu (na pomezí hospodského Papírového náměstí a centra města) umisťuji dlouhou bílou stěnu, ta se opírá o kamenou zeď a izoluje ji do vnitřního prostoru toalety. Ten je především lineární. Proces ranní hygieny je možné rozložit do jednotlivých úkonů a ty podle určité logiky seřadit. Záchod, sprcha, osušení, zrcadlo. Celý interier je osvětlen pouze matně skleněnými dveřmi na konci chodby a uživatel toalety se tak postupně přibližuje světlu od těch úkonů co světlo nepotřebují až po ty kde je nezbytné.

Síla teras je v kameni. Stejným materiálem místo doplňuji o dláždění a schody vedoucí lineárně s předělem. Samotný objekt toalety použivám jako zástěnu pro rušivou diágonálu a uvnitř toalety pod schody umisťuji záchod. Zeď i dláždění je vpuštěno dovnitř. Taktilní zážitek místa. Hladká bílá omítka vyvtáří kontrast, ale  nesnaží se s texturou kamene soupeřit. Toaletou přidávám na terasy novou funkci, ale tak, aby se tam mohli odehrávat i další příběhy.

Na konci tunelu

Spisovatel Raymond Moody v knize Life After Life sbírá výpovědi lidí, co zažili klinickou smrt. Většina z nich popisuje nějakou formu světla na konci temného prostoru podobného tunelu. Nechci z toho dělat něco víc než to je, ale tahle analogie se tam objevila sama, tak nějak organicky. A ranní cesta z Žabáka se návratu ze smrti do života snad i docela podobá.

Při použití dvou paralelních nudlí po celé délce objektu vznikala zbytečně velká hmota a nadbytek prostoru v pozdějších částech (sprcha, sušení.) Přičemž šířku dvou metrů jsem potřeboval pouze nazačátku pro a) záchod do metr uzké průchozí chodby jsem nedokázal. b) vnější schody na druhou terasu. Takže jsem nepotřebnou hmotu odstříhl a a zbyl takový zahnutý had. Kvuli schůdnosti schodů - rozumnému úhlu - zabere segment s vchodem a záchodem kolem tří metrů na délku. Stejně tak asi i zlom, který kopíruje zub terasy - tam by to asi šlo zkrátit, ale nevím jestli chci. Líbí se mi ta citace. Bude to delší, než jak by to šlo vtěsnat, ale to mi vcelku vyhovuje.


Hlavní, co teď řeším je materiálový provedení. Zvažuji dvě možnosti.

- Udělat celou věc i se schody jako jeden kus - plánoval jsem to jako kovovou kontrukci s plast. panely ( solidní > průsvitné ), takže bych schody udělal jako součást objektu z kovu nebo je do kov. konstrukce poskládal z něčeho bílýho. Tak aby to působilo jako jeden objekt.

 - Rozdělit projekt na dvě části - jedna menší úpravy terasy (vydláždění, zábradlí) a udělat tedy v kameni schody jako součást terasy. Tak by se ta bílá linka tvářila víc samostatně. S tím nechat tu kamenou zeď do interiéru si pohrávám, ale klade to spoustu dalších otázek a nevím, jestli je to konzistetní s pocitem, jakýho chci dosahnout.

Když človk vchází do přítmí vidí před sebou šikmo zeď, kde stěna ustupuje - v tý je subtilně zapuštěný "umyvadlo". To je situovaý tak, aby se nabízelo hned po příchodu i po použití záchodu, ze kterýho člověk kouká tou dlouho chodbou až na konec.

Po ujasnění základního umístění v rámci teras se začíná tvarovat konkrétní podoba dosud vágně lineární hmoty. Tu chci tvarovat především zevnitř - podle kýženého zážitku prostoru. To ale ovlivňují i vnější vlivy jako je právě stoupání na horní terasu. Líbila se mi pomalá rampa, ale ta značně protahuje nevyužitenou část interieru. Hlavně proto jsem zvolil schody - pod které umisťuji záchod tak aby nenarušoval linearitu procházení.

Kónické půdorysy nikam nevedli. Taky první rozhodnutí o materiálovosti. Je třeba aby to byl hladký materiál bez struktury vedle toho kamene, který má strukturu bohatou. Asi plast.

Nakonec slepá ulička. Prolámání fasády a vytvoření takových "soutěskovitých" prostor.

analogie

Původí idea, ze které vychází ta linearita hmoty.

Uvědomění. Jde to zahnout tak, aby se vytvořila kompaktnější hmota. Procházení pořád funguje, i když ne tak jasně. To hrálo hlavně s tím zapouštěním do terénu. To nakonec asi ne, ale ještě od tý myšlenky uplně neutíkám.

 Reagovat na ten zub v hraně mezi spodní a horní terasou. Taky je propojit tak, aby se nenarušil ten horizontální princip, co se tam opakuje.

Zatím se mi líbí idea udělat schody nebo jen nakloněnou plochu v zákrytu samotnýho objektu. Obě části tak metri široký s tím, že pod "schody" jde zapouštět věci tam, kde metr nestačí.

Důležitý teda je to samotný procházení. (toaletou, ale i po schodech) Myslím, že na začátku i konci bude trochu prostoru navíc. Celkově to bude asi tak, že by to utilitárně šlo udělat kompaktnější, ale nechci aby člověk stoupil rovnou před mísu. Posloupnost je tedy: vstup, záchod, sprcha, osušení (nevím, jestli je to uplně techn. možné, ale osušení proudem vzduchu, aby člověk nemusel mít ručník.), umyvadlová hygiena, východ. Na začátku šero, skoro tma. Možná umělý osvětlení někde u podlahy a s procházením postupně přibývá (ve dne denního) světla až k východu. Analogie s myčkou aut funguje skvěle. 

Stejně tak i to stoupání po schodech nemusí být okamžitý. Nakonec když člověk jde na tu horní terasu, odkud se dál nedostane a kde asi nepotřebuje nic okamžitě získat a zase odejít, proč by to samotný vycházení nemohlo být trochu zážitkem. Ta myšlenka je udělat to stoupání pozvolný a o něco delší - snad taky bezbariérový (šířka ok?). Jestliže má toaleta přesah oproti výšce terasy tolik - kolik by bylo zábradlí, tak po na chvíli během stoupání člověku výhled zablokuje a výrazně zuží - nahoře se to pak před ním otevře.

location, location, location

 

 

Místo pro toaletu - terasy na Lazebnickém vrchu. Na pomezí horního a dolního centra města. Poměrně klidná a zastrčená ulička na to že se do ní vchází hned z Pražský od náměstí. To je ideální. Člověk zahne z rušnýho města do klidu, zrekonstruje se, podívá na Ještěd a zpátky.

Teď jsou terasy ve strašnym stavu - patří soukromníku - dolní ma v katastru jako využití zbořeniště, horní zahradu. Obě jsou momentálně crossoverem mezi skládkou, psovenčištěm a toaletou (fakt!).

V souvislosti s umístěním toalety zde, chci řešit propojení teras a nějakou jejich základní úpravu na kvalitní místo, kde se pořád může něco dít. Hmotu toalety nejspíš z velký části zapustim do terénu horní terasy - to jednak protože chci zachovat terasovitost teras, ale taky protože to podle mě posílí pocit bezepečí a soukromí uvnitř věci. 

Pohled od Teras do Pražské. 

kontextuálně, kompaktně, kopilit

Tohle je dostavba veřejných záchodů pro historický areál v Japonsku od Shuichiro Yoshidy. Pro Japonce typická kompaktnost a kvalitní doplnění prostoru. Interier je proveden čistě, ale zároveň člověk neztrácí kontakt s hist. kontextem. Dobrá mi přijde výška - vůbec nepůsobí klaustrofobivcky ani přesto, že je to celý na devíti metrech čtverečních. Světlo i větrání bez narušení soukromí.

Tohle mi připomnělo dům ve Stupavě od KSA. Ta průsvitnost - neprůhlednost je každopádně super. Je to doplnění veřejnýho parku v Argentině architektem Diego Jobellem. Kopilit/profilit. V noci pěkně svítí.

Etymologie toalety

K redukci pojmu toaleta tak, jak to byl námět malířů zahrnující celou ranní hygienu a oblékání došlo postupně. A ačkoliv je potřeba eliminace asi tou nejsilnější, myslím že je fajn to slovo prozkoumat v jeho původní šíři. Taky je zajímavý, že v angličtině veřejným toaletám někdy říkají restroom. Je to možný - nabídnout ve veřejnym prostoru chvíli soukromí a prostředek k rekonstrukci člověka - kde se může i osprchovat a tak? Jestli-že je záchod podmínkou k obyvatelnosti veřerjnýho prostoru - šlo by tu obyvatelnost ještě rozšířit a je to vůbec chtěný? Líbí se mi myšlenka něčeho malýho individuálního - do čeho se člověk zavře a má absolutní soukromí, kde může splnit veškerou hygienu a vylézt i někudy jinudy čistej a voňavej.

plachta ve full res. dole

Gočár - Slavín - Kotěra

Hrob na levo navrhnul Josef Gočár. On sám odpočívá také na Slavíně, kde se náhrobek nachází, akorát o kousek dál ve společné hrobce od Antonína Wiehla, společně i s třeba Honzíkem nebo Fragnerem. Je to trochu paradoxní, že právě česká avantgarda skončí v historizující hrobce, ale ta idea kolektivní hrobky - mimo hranice rodiny je přinejmenším zajímavá.

Tady je ještě jeden od kotěry. Už se tu mihnul jako soused vedlejšího.


Tohle je hrob skladatele Gyorgy Ligetiho a ačkoliv ho asi nenavrhoval architekt, tak to užití skla v minimalistickým provedení mi přijde super.

Detaily z Drážďan

proporce

Aplikace zlátého řezu na proporce kliky sedí s ideou zkrátit nejkratší a nejdelší část kliky.

Původní proporce.