Orangutan

Výskyt

Orangutani jsou největší stromoví živočichové na světě. Žijí v tropických deštných pralesech na ostrovech Bornea (orangutan bornejský) a Sumatra (orangutan sumaterský).

VZHLED
Výška těla: samci 150 cm, samice 115 cm
Hmotnost: samci 60-100 kg, samice 40-50 kg
Jeho znakem jsou dlouhé horní končetiny (délka paže až 76 cm, rozpětí paží až 2,5 m), hnědooranžová srst, protistojný palec a nezvykle pohyblivé klouby umožňující perfektní koordinaci pohybů.

ROZMNOŽOVÁNÍ
Samice mívá během svého života 2-3 mláďata. Březost trvá 8 a půl měsíce. Obvykle se rodí jedno mládě, vážící okolo 1,5 kg. To zůstává s matkou do doby jeho pozdní puberty (okolo 10 let).

ZPŮSOB ŽIVOTA
Chování
Většinu života tráví v korunách stromů. V korunách stromů se pohybují velmi obratně, šplhají, skáčou, zavěšují se končetinami. Ze stromů slézají jen výjimečně a neradi. Každý večer si orangutani budují hnízda na noc. Hnízdo má tvar jednoduché plošiny z listů a větví, která je zakrytá stříškou na ochranu proti dešti. Orangutani spí na boku, pažemi si podkládají hlavu a přikrývají se listím a větvičkami. S úsvitem opouštějí svá hnízda a vydávají se na výpravu za potravou. Kolem poledne si dopřávají krátký odpočinek. Většinu dne tráví na jednom jediném stromě (opouštějí ho, když nemají dostatek potravy).

Společenský život
Orangutani jsou klidná a mírumilovná zvířata. Žijí v rodinách jako samice a mláďata. Samci žijí samostatně, se samicemi přicházejí do kontaktu jen kvůli páření. Jsou si velmi blízcí, často se objímají a odpočívají spolu.

Potrava
Živí se listy, plody stromů, hmyzem, ptačími vejci, výhonky a kůrou.

Hlasové projevy
Kvičení, kňourání, bručivé volání, temný a hluboký řev.

Délka života
Průměrně se dožívají 35 let.

 Kostra orangutana                                                                       Trávení času orangutana během dne                                                            

                                                                                          Pomocí velkých listů se chrání proti dešti a slunci.

Houpají se z jedné větve na druhou

Hnízdo orangutana

Středomoří a jeho flóra - Turecko, Egejské moře

Středomoří - Egejské moře

Egejské moře je polouzavřené moře Středozemního moře. V Egejském moři se nachází velké množství ostrovů. Pobřeží, respektive pobřežní krajina, je poměrně kopcovité, kopce se prakticky zdvihají hned z moře a naopak do moře celkem prudce padají. Právě to je důvod, proč je pro Egejskou Riviéru typické takové množství velkých i malých zálivů s tyrkysově průzračným mořem a spousty zeleně.

Egejské moře (Aegean Sea) vyjádřeno hudbou

Flóra

Nejčastějším typem porostu, vyskytujícím se na tureckém pobřeží, je keřovitá macchie. Nejběžnějšími druhy macchie jsou vřesovec stromovitý, dub cesmínový, cypřiš, myrta obecná, rozmarýn lékařský, jalovec, vavřín, levandule a tymián.

V Turecku dále roste velké množství různých typů lesů, od jehličnatých, listnatých přes smíšené až ke galeriovým lesům. Z jehličnatých stromů jsou nejčastější různé druhy borovic. Podél pobřeží Středozemního moře nejčastěji roste borovice kalábrijská, borovice černá a borovice lesní a v severní i jedle kavkazská.

Vřesovec stromovitý

Dub cesmínový

Rozmarín lékařský

Myrta obecná

Borovice kalábrijská

Barbora Slavíčková, LABUŤ VELKÁ

LABUŤ VELKÁ (Cygnus olor)

ZNAKY

Jeden z největších létajících ptáků, dlouhý asi 150 cm o rozpětí kolem 240 cm a hmotnosti až 13 kg. Od ostatních labutí ji poznáme podle černého hrbolu na kořeni zobáku, který je u samce vyvinut více než u samice. Vlastní zobák je oranžově červený s černým předním okrajem. Za letu vyluzují labutí křídla daleko slyšitelné rytmické svištění.

PROSTŘEDÍ

Labuť velká musela být kdysi v bažinaté a na vody bohaté střední Evropě všudypřítomná. Protože však byla lovci a sběrači vajec vyhubena, byla snad člověkem zatlačena a přežila asi jen v neschůdných močálech severovýchodní Evropy. V posledních staletích člověk opět vysazoval labutě do parkových rybníků, ty zde zdivočely a dnes jsou zase ozdobou našich rybníků a jezer.Labutě hnízdí na stojatých vodách a pomalých tocích s bohatou nabídkou potravy, vodního rostlinstva i krmení předkládaného lidmi. Jsou to původně tažní ptáci, schopní v zimě táhnout do vzdálenosti přes 1000 km, v mírných polohách Evropy mohou přezimovat. Labutě velké zůstávají v zimě často na ledu prostých úsecích řek či jezer ve velkoměstech, kde se vždy najdou lidé, kteří je nakrmí.

ROMNOŽOVÁNÍ

Labutě žijí v monogamii. Jejich tok se každoročně odbývá v zimních měsících. Pak plavou oba partneři těsné vedle sebe a ve stejném taktu bez hlesu pohybují krky a otáčejí stejně hlavu, klaní se a namáčejí zobáky do vody, často přes krk druhého partnera. Výzvou k páření je, když samice natáhne krk rovně nad hladinou, samec vystoupí na její hřbet, zatlačí ji díky své váze pod vodu a drží se pevně zobákem za krk partnerky. Během páření vydává samička hlasité skřípavé zvuky. Poté zase plavou oba ladně vedle sebe s prohnutými krky a svěšenými zobáky.
Párek labutí je věrný svému hnízdišti. Labuťák odhání zhruba od času jarního tání ze svého revíru ostatní labutě. Nejmírnějším způsobem vyhrožování je mávání křídly, silnější vyhrožující labuťák plave s krkem daleko dozadu položeným trhavě a hlučně na protivníka. Nakonec se rivalové popadají za krky a pokoušejí se za tlukotu křídel druhého odstrčit nebo zatlačit pod vodu. Přitom lítá spousta peří a může dojít i k vážným zraněním.
Hnízdo staví jen samice tak, že před sebou trhá kusy rostlin a klade je pod sebe. Mnohonásobným opakováním těchto jednoduchých pohybů nakonec vzniká veliká hromada rostlinných částí. Se sezením samice začíná, když 1 je snůška asi zpola ukončena. Většinou klade 5 až 7 vajec dlouhých asi 115 mm. Hnízdění' se odbývá v květnu a v červnu a trvá zhruba 35 dnů. Samec je na stráži v blízkosti hnízda. Polokrotké labutě napadají při hnízdění i člověka, vztyčují se přitom co nejvýše a hrozivě přitom bijí křídly. Když zjistí, že nepřítel neutíká, vzdávají se a stahují se zpět. Mláďata vodí oba rodiče. Mláďata divokých labutímají šedé prachové opeření, naproti tomu potomstvo chovných ras je bílé nebo částečně bílé, částečně šedé. I v opeření mladého ptáka jsou labutě šedé. Teprve během příštího pelichání zbělají a současně pohlavně dospívají.

POTRAVA

Vodní rostlinstvo. Labuť velká je odtrhává díky dlouhému krku z hloubky, kde jí nemohou konkurovat kachny, zato však lysky.

V KOSTCE

Výskyt: Střední a jižnější části Eurasie
Nadmořská výška: okolo 290 m. n. m.
Povrch: většinou nížiny, hornatý jih
Vyhovující roční období: jaro, léto, podzim, zima
Průměrná teplota: zima -2, +2°C , léto +21, +25°C
Délka: 150 cm
Hmotnost: 13 kg
Počet vajec: 5-7 ks
Inkubační doba: 35 dnů
Potrava: vodní rostlinstvo





A speciálně, protože labutě jsou docela internacionální tvorové.......

NÁZVY VE SVĚTĚ

Anglicky: Mute Swan
Německy: Höckerschwan
Dánsky: Knopsvane
Španělsky: Cisne Vulgar
 Finsky: Kyhmyjoutsen
Francouzsky: Cygne tuberculé
Islandsky: Hnúðsvanur
Italsky: Cigno reale
Holandsky:Knobbelzwaan
Norsky: Knoppsvane
Polsky: łabędź niemy
Portugalsky: Cisne-vulgar
Rusky: Лебедь-шипун
Slovensky: Labuť veľká
Švédsky: Knölsvan
Čínsky: 疣鼻天鹅
Japonsky: コブハクチョウJaponsky v přepisu: Kobuhakuchou

Barbora Slavíčková, OKNO - MODEL

Pštros dvouprstý

PŠTROS DVOUPRSTÝ (STRUTHIO CAMELUS)

ZAŘAZENÍ

PTÁCI (třída)

BĚŽCI (nadřád)

PŠTROSI (řád)

PŠTROSOVITÍ (čeleď)

stupeň ohrožení - málo dotčený

CHARAKTERISTIKA

váha 90 - 130 kg

výška (samec) 1,8 - 2,7 m

výška (samice) 1,7 - 2 m

délka života 30 let (v zajetí až 70 let)

Pštros dvouprstý je největší a nejtěžší pták na světě. Jeho váha může dosáhnou až 130 kg a jeho výška (s nataženým krkem) až 2,7 m. Tělo a spodní část krku má pokryté peřím - u samců černým, u samic šedohnědým. U samců pak na zakrnělých křídlech a ocase vyrůstají čistě bílá pera, která pak spolu s krkem slouží při namlouvání samičky. Nohy jsou holé, hlava a velká část krku jsou pěřím jen velmi řídce porostlé. Peří je uzpůsobené tak, aby pštrosa chránilo před vysokými výkyvy teplot, které můžou na africké savaně dosáhnout rozdílu až 40°C. Husté a nadýchané peří funguje jako izolační polštář, který zabraňuje slunečním paprskům a horku, aby se dostalo k tělu. Během chladných nocí naopak udržuje teplo. Máváním křídel je pštros také schopen ochlazovat krev v povrchových cévách stehen. Podobně díky chvění může kůže na hrdle a krku sloužit k ochlazovaní. Na druhou stranu není pštrosí peří vybaveno ochranou proti vodě.

Tělo pštrosa je uzpůsobené k běhání. Ptáci stojí na dvou prstech, přičemž větší vnitřní prst se podobá kopytu. Tato adaptace jim umožňuje vyvinout rychlý běh a to až 70 km/h na kratké vzdálenosti. Jeho nohy neslouží jen k pohybu, ale jsou díky drápům velice účinným obranným prostředkem.

Pštrosi mají velice dobře vyvinutý zrak. Dokáží vidět na vzdálenost až 3,5 km. Jejich velké oči zabírají až jednu třetinu hlavy (v průměru může mít až 5 cm). Oko je chráněno proti prachu dlouhými řasami, očními víčky a mžurkou. Díky ohebnému krku a dobrému zraku mají značný rozhled, což jim v případě nebezpečí umožňuje včas zareagovat.

                                     

VÝSKYT & PROSTŘEDÍ

mapa výskytu pštrosa dvouprstého

Pštros dvouprstý se nejčastěji vyskytuje v africkách savanách. Obývá pás Sahelu (jižní okraj Sahary), jižní Afriku a oblast od severu Keni až po oblast nad Somálským poloostrovem. Pštros většinou vyhledává rozlehlé oblasti bez hustšího a vyššího porostu.

Trnitá savana

Vyskytují se v aridních oblastech Sahelu. Roční srážky v těchto oblastech zpravidla nepřekročí více než 400mm za rok. Vegetaci dominují především prořídlé traviny, které dosahují výšky  max. 50 cm. Vyšší křoviny ani stromy se většinou v trnitých savanách nevyskytují.

Suchá savana

Tyto savany se vyskytují především na východě Afriky. Jejich vegetaci tvoří traviny 1 až 2 m vysoké a roztroušené stromy, především baobab.

CHOVÁNÍ

Skupina

Pštros je společenský pták. Většinou žije v kočovné skupině 5 až 50 jedinců, ve kterých panuje přísná hiearchie. Dominantní samice a samci řidí chod celé skupiny např. přesuny, koupelene, rozmnožování. Denně tyto skupiny mohou urazit 10 až 40 km při cestě za potravou a vodou. Kvůli ochraně se při těchto cestách přidružují k jiným skupinám býložravců, jako jsou zebry, gazely a antilopy. Jejich vyvinutý sluch a zrak je předurčuje do role hlídek, které včas varují celou skupinu.

Potrava

Pštros je všežravec. Většinou konzumuje rostlinou potravu, hmyz a občas i malé hlodavce nebo plazy. Kvůli lepšímu trávení rostlinné potravy polyká i malé kamínky nebo písek, který pomáhá rozmnělnit potravu v žaludku. Pštros nevydrží dlouho bez vody, zvlášť pro mladé jedince je nutnou podmínkou k přežití. Pokud se však pštrosům nedaří najít vodu, mohou ji získávat ze šťavnatých listů.

Hygiena

Pštros narozdíl od ostatních ptáků nemá chráněné peří proti vodě, proto většinou využívá tzv. prachové koupele. Vyhledávají suchá a písčitá místa, do kterých si lehají a pohybují se se skrčenou hlavou dole u země. Celý proces může trvat až 30 minut, pokud není nikým rušen.

Rozmnožování

Pštrosi dosahují pohlavní dospělosti zhruba ve 3 až 4 letech. Skupiny se v období rozmnožování rozpadají a všichni ptáci, kteří jsou schopni se rozmnožovat, se rozdělí na skupiny dle pohlaví. Po několika dnech začíná namlouvání a posléze samotné páření. Dominantní samec se může pářit s více samičkami. Období od páření do snůšky trvá příbližně 35 - 45 dní. V době hnízdění si pštrosí rodina vymezuje území o poloměru 50 - 800 m, které ochraňuje do doby, než jsou mláďata 3 až 4 dny stará. Pštrosí hnízdo i výběr lokality má na starosti samec. Většinou hloubí hnízdo o průměru zhruba 3 metry a hloubce 30 - 60 cm. Do hnízda nesnáší pouze dominantní samice ale i ostatní, avšak jejich vejce jsou omístěna po kraji hnízda, kde jsou více zranitelná. Ve dne jsou vejce chráněna samičkou a v noci samečkem (hlavně kvůli zbarvení peří jednotlivých pohlaví).

Všechna mláďata se začínají líhnout v jednom dni. Než se jim však podaří dostat ven ze skořápky trvá to déle než dva dny. Jako první potrava jim slouží zbytky skořápky vejce, později vyrážejí ven z hnízda (pod dozorem rodičů) za potravou v podobě listí. Mláďata jsou zbarvená tak, aby v případě nebezpečí dokonale splynuly se zemí nebo okolními travinami. První rok mláďata většinou tráví ve společnosti svých rodičů. Dospělosti se jich pak dožije pouze 15%.

Další projevy

Pštrosi stráví 60% dne stáním nebo chůzi. Nejaktivnější jsou pozdě odpoledne. Nejméně pak během poledne, kdy je největší horko. 

Během deštů nevyhledávají úkryt pod stromy.

Většinou se nepohybují na území, kde jsou vyšší nebo husté porosty a to především kvůli bezpečnosti.

V pravidelných intervalech pozorují horizont, zda se neblíží nějaký predátor.

Předátoři

Mezi nejnebezpečnější zvířata pro pštrosa patří gepard, lev, pes hyenovitý a hyena. Pštros většině těchto predátorů dokáže utéct, proto se na něj snaží útočit ze skrytých míst nebo v malých skupinách. Vyjímku tvoří gepard, který je jako jediný schopen pštrosa doběhnout a ulovit.

Mezi predátory, kteří útočí na hnízda a mláďata pak patří šakal, prase savanové nebo sup. Nechráněná hnízda a mláďata jsou pak prakticky proti všem predátorům bezbranná. Oba rodiče však svoje hnízdo velice chrání a v souboji dokáží dokonce zabít lva nebo odehnat jiné šelmy.

OREL

                                                                                                                                                         

Orel skalní (Aquila chrysaetos) je jedním z největších terestricky žijících orlů na severní polokouli a hned po orlovi mořském největší dravec žijící v České republice. Má velký areál rozšíření - obývá Severní Ameriku, Evropu, Asii a severní Afriku.

 Popis

• Délka těla: 80–90 cm
• Rozpětí křídel: 195–220 cm
• Hmotnost: 2,8 - 4,5 kg
Orel skalní je robustní pták s dlouhým ocasem, velkými a silnými spáry, silným zobákem a širokými křídly, které mají mezi letkami mezery pro dosažení vyššího vztlaku při vznášení.

 Potrava

Orel skalní má velice dobrý zrak. Při hledání potravy se vznáší ve velké výšce a bedlivě prohlíží terén pod sebou. Ve vzduchu se pohybuje průměrnou rychlostí 50 km/h, ale dokáže letět i 120 km/h a při letu střemhlav dosahuje rychlosti až 300 km/h.
Ulovenou kořist většinou vynese na vyvýšené místo. Silným zobákem ji poté rozporcuje a natrhá na menší kousky, které konzumuje. Velice často loví v párech, přičemž využívá vzájemné spolupráce. Jeho potravou se nejčastěji stávají svišti, zajíci, myši, lasice, lišky, mladí jeleni (např. jelen sika), občas i malí až středně velcí ptáci.

Rozmnožovaní

Na stromech nebo skalách si buduje mohutné hnízdo, ke kterému se vrací každým rokem, přičemž ho vždy o něco zvětší. Hnízdo je až 2 metry široké a zhruba 1 m vysoké a staví si jej ze silných větví a vystýlá jej rostlinami nebo trávou.

Samice klade dvě bílá vejce, na kterých sedí zhruba 45 dnů.  Mláďata krmí 10-12 týdnů. Rodiče trhají potravu mláďatům na malé kousky.Mláďata jsou čistě bílá, postupně jim přibývá černé skvrnění a létat a vyhledávat potravu začínají až po 50 dnech života. Zpravidla odchovávají jen jedno mládě, protože druhé je starším odstrkováno a někdy i usmrceno. Po 75 - 80 dnech pobytu na hnízdě se ještě další 3 - 4 měsíce drží u rodičů. Ve volné přírodě se orel skalní dožívá 19 let, v zajetí až 50 let.

Orel skalní a člověk

Orel skalní se velice často používá jako lovecký pták v sokolnictví. V Kazachstánu, Kyrgyzstánu, západním Mongolsku a v Číně, kde je známý pod názvy "burkut" nebo "berkut", je místními kočovníky stále využíván pro lov lišek a vlků.

.

Lama

= velbloudi Jižní Ameriky (Andy)
- velmi přátelské, inteligentní a učenlivé zvíře
- žijí ve stádech, kde je jeden samec na 7 - 10 samic
- problémy ve stádech řeší pliváním, zejména otázky dominance („Je to pro ně komunikační prostředek stejně jako pro nás řeč. Zejména samice po sobě plivou skoro pořád, takže stáj je pak zaplivaná jako hospoda třetí cenové skupiny.“)


- 74 chromozomů, proto se mohou mezi sebou křížit
    lama krotká x alpaka = huarizo
    alpaka x vikuňa = pakovikuňa
    lama krotká x vikuňa = lamovikuňa

MORFOLOGIE

-  chodidlo, opatřené mozolovitými polštáři, které jim umožňují snadný pohyb na písčitém a hrubém terénu a strmých skalách
- kopýtko mají na konečném článku prstu
- postranní prsty zmizely
- mimochodníci (vykračují oběma pravýma/levýma nohama)
- pysky umožňují spásání krátkých a tvrdých travin
- velmi hustá srst zajišťující ochranu proti nízkým teplotám, jejíž barva je uzpůsobena prostředí
- velké srdce a velké množství červených krvinek kompenzuje nízký tlak vzduchu ve vysokých výškách

UŽITKOVÉ VLASTNOSTI

- velmi kvalitní vlna
- maso
- trus, který se používá jako hnojivo nebo po vysušení palivo (Lamy ho ukládají na určitém místě, kterému se pak zdaleka vyhýbají. Toho se využívá v chovatelské praxi. Trusem se natírají stromy a chrání se tak proti okusu, protože se lamy tomuto místu zdaleka vyhnou.)
- používá se k dopravě materiálů nebo na ní jezdí mladí domorodci (Denně je schopna ujít až několik kilometrů s nákladem kolem 40 kg. K nošení se většinou používají kastrovaní samci.)
-  při spásání porostu provádí úpravu krajiny, stejně tak jako je tomu u ovcí a koz
- pro Američany i ideální domácí mazlíček

LAMA VIKUŇA
- Andy (Peru, Bolívie, Argentina, Chile)
hmotnost: 45 - 55kg
výška: 130cm

SUP BĚLOHLAVÝ (Gyps fulvus)

Seznamte se. Sup bělohlavý je velký dravec. Na rozdíl od většiny dravců má dlouhý krk, což mu umožňuje lépe dosáhnout dovnitř zdechlin, jimiž se živí. Na krku a na hlavě má jen krátké prachové peří, na spodním konci krku pak nápadný bílý péřový límec.

Sup je velký 95 – 110 cm, váží 6 – 11 kg, rozpětí křídel dosahuje neuvěřitelných 240 – 280 cm. Je to majestátní plachtař, téměř nepohybuje křídly a neznatelným kormidlováním stoupá do výše. Krouží ve výšce až 6 km, jeho největší rekord výška je 11 km, kde se zapletl do motoru dopravního letadla. Ze země startuje s rozběhem. Jeho nohy jsou relativně slabé a tupé drápy pomáhají jen při chůzi, nikoli při shánění obživy. Za potravou sup putuje až 60 km od svého hnízda, dokáže celé hodiny vyčkávat a pátrat po své kořisti. K zemi se vrhá se složenými křídly, následován dalšími supy. Sup se živí pouze masem a vnitřnostmi, mršinu dokonale obere, až zbydou jen kosti. Díky tomu na mršině nevznikají zárodky nebezpečných chorob, proto jsou supi nazýváni zdravotní policií. Sup je schopný spořádat i plesnivé maso, a to díky speciálních bakteriích, které má v žaludku. Občas se při hodování na mršině tak nacpe, že nedokáže vzlétnout…

Supi bělohlaví přenocují ve skupinkách po 30 – 40 jedincích na skalních štítech nebo římsách, zřídka na stromech. Hnízdo opouští zrána, jakmile se vzduch prohřeje natolik, aby se vytvořily stoupavé vzdušné proudy, kterých využívá k plachtění. Dvě až tři hodiny po západu slunce se slétají zpět.

Samice snáší jedno vejce, při sezení po dobu asi 50 dní se střídají oba partneři. Slepé a holé mládě krmí rodiče vyvrženými kousky natráveného masa. Mláďata zůstávají v hnízdě asi 4 měsíce, ale i po vylétnutí o ně rodiče ještě několik týdnů pečují. Nejvyšší věk supa v zajetí je 55 let.

Sup bělohlavý se vyskytuje v jižní Evropě, střední Asii, Arábii a Africe.